Praha. Některými milovaná, jinými zatracovaná. Jak to máte vy?
Prvních dvacet let svého života jsem prožila v Ústí nad Labem. Toto průmyslové město na severu Čech, tehdy plné smogu a štiplavého smradu z chemické továrny, jsem milovala. Znala jsem ho jako své boty,měla zde rodinu, přátele, prožila první i druhou lásku… Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych se měla odstěhovat někam jinam.
Jenže, pak jsem se seznámila se svou třetí láskou a ta mým životem dokonale zamíchala. Přenesla mne přes hory a doly až do našeho hlavního města. Bylo mi čerstvých dvacet let a stěhování pro mne bylo velice emotivní. Strach, obavy. Jak to zvládnu? Kromě manžela tam přece nikoho neznám. Hlavou mi vířily různé katastrofické scénáře, ve kterých hráli hlavní roli nafoukaní Pražáci (tak jsem je do té doby vnímala) a nepřehledné velkoměsto, které mne schramstne jako malinu a už nikdy ze svých spárů nepustí.
Krátce po nastěhování jsem byla skutečně ztracená. Netrefila jsem ani z Václaváku na Staromák, a když jsme si dávali s manželem při cestě z práce někde sraz a plánovali vyrazit za kulturou, klepala jsem se strachy, zda to správné místo budu schopná najít.
Velmi brzy se však mé obavy a nejistota začaly rozplývat. Zjistila jsem, že Pražáci nejsou nafoukaní a že poměr těch namyšlených s těmi „normálními“ je v Praze úplně stejný jako v mém rodném městě. S mým zaměstnáním byly spojené pochůzky po městě a vzhledem k tomu, že jsem pracovala v Celetné ulici, se tyto pochůzky konaly především na Starém Městě, takže jsem brzy získala jistotu v orientaci staroměstskými uličkami.
A tehdy nastal ten zlom. Z původně nepřátelského města, kterého jsem se bála, se pro mne Praha stala doslova kamarádkou. O povinné pochůzky jsem se, k neskrývanému potěšení všech kolegů, hlásila sama a náramně si je užívala. Nikdo mne nelimitoval, nikdo mi nikdy nestopoval čas, který na nich strávím. Prošlapala jsem díky 
nim kompletně celé Staré město, prohlédla si všechny kostely, občas zabrousila i někam do galerie…
Praha mi učarovala. Ze svých školních let jsem znala jen apoštoly na Orloji, petřínskou rozhlednu, bludiště, ZOO a Technické muzeum. Ve svém dospělém věku jsem postupně odhalovala krásy Prahy a nemohla se jich nabažit. Dodnes mám v sobě ukrytý obrázek z novoroční noci na Karlově mostě: Pod nohama nám křupal sníh, z nebe se poklidně a líně snášely obrovské vločky a to vše bylo dokresleno matně osvícenými sochami na mostě a rozzářenými Hradčany na obzoru. Nádhera.
Dnes již bydlím v Praze více než čtvrt století a stále objevuji nová, mně dosud neznámá místa. Pro mne je Praha prostě krásná. Starobylá, impozantní. Město, které má duši. A i když mne občas přepadne nevýslovná touha uhnízdit se někde, kde lišky dávají dobrou noc, někde, kde nejsou neustálé dopravní zácpy, nehoukají každou půlhodinu sanitky, vím, že bych Prahu neměnila. A jsem moc ráda, že mne sem osud před sedmadvaceti lety zavál.
Jaký je váš vztah k našemu hlavnímu městu? Pokud zde bydlíte, jak jej vnímáte? A co ti, kteří mají své domovy jinde? Jezdíváte občas do Prahy a užíváte si tyto návštěvy? Nebo vás neláká a radši se jí vyhnete?
27.9.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 55 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Praha. Některými milovaná, jinými zatracovaná. Jak to máte vy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Bellana: 
Kaliban: jo.. jasne, budu sice ve vychodnich Cechahc, ale na pracaku, pekna pitomina. V Praze jsem kvuli praci... domov je pro me proste jiny kraj. Na tom nevidim vubec nic divneho ani spatneho. Praha je mesto dobre pro praci, ale k ziti na houby.
Prahu jsem měla ráda v dětství, kdy jsme trávily se ségrou a sestřenicí prázdniny u babičky na okraji (na úrovni Radotína) a "do Prahy"= do centra jsme jezdily jen za konkrétními atrakcemi (tehdy to pro mě byly i jezdící schody). Pak jsem v Praze studovala a ujistila jsem se, že bych tam nebydlela ani za nic. I dnes vyřídím jen nejnutnější věci a mizím. Hodně mých spolužáků tam po VŠ zůstalo, rodilé Pražáky znám asi 2. Já sama jsem se přestěhovala z 20tisícového města, kde chcípl pes do 100tisícového a to je pro mě akorát, Praha je na mě moc velká, hektická a špinavá. MHD nesnáším i u nás, naštěstí bydlím i pracuji v centru, takže můžu chodit pěšky, což by se mi v Praze asi nepoštěstilo. V Praze jsem byla naposled na svatbě ve 40 C vedru a pak jsme celý den courali centrem narvaným turisty. Takže já za sebe-ne, díky.
Caira tu píše: A Pražáci jsou "jiní" lidi.
Bude to asi tím, že Pražáci v Praze narození jsou tu v naprosté menšině. Podle čeho se pozná Pražák? Jeden čas jsem dělala na poště u přepážky a všímala jsem si na předložených občanských průkazech, že každý je odněkud, jen málo lidí bylo místních. A ta auta v ulicích mají většinou SPZ "S" to jsou Středočeši. - Mně se v Praze líbí a pokud někam přijdu s úsměvem, tak jsou na mne všude příjemní, i když výjimky se také najdou, jako všude.
Prahu mám ráda, je to krásné město, žije tam dcera se zetěm. Ještě se musím ale zdokonalit v přestupování metrem. To mi dělá někdy problémy. Co mi vadí, tak ty davy lidí a anonymita. Jsem ráda, když někoho potkám a můžu prohodit pár slov nebo jen pozdravit. Ale celkem si dovedu představit tam žít, kdyby to nevyhnutelé okolnosti přinesly.
Jaguška - 27.9.2013 8:09
i z vysílače to byl pěkný pohled.
já jsem ráda když se dostanu do Prahy a něco pěkného vidím, protivové jsou všude i já umím být. Mám štěstí na jednu osůbku co je ochotná projít pěkná zákoutí a povyprávět zajímavosti. Schází se nás víc. Těším se, až se zase domluvíme.
Včera jsem měla možnost se podívat na Ph z.jpg)
Jsem ze severu Čech a do Prahy jezdím jen občas. Zrovna ve středu jsem tam byla, hledala jeden obchod a přišla na Václavák - úplně jsem cítila, jak na mě dýchla ta atmosféra - uvědomila jsem si, jak moc mám Prahu ráda a jak jsem pyšná na tak krásné hlavní město.
Na lidi mám štěstí a v Praze není výjimkou usměvavá prodavačka nebo milá zdravotní sestřička...aspoň moje zkušenost...
.gif)
Bydlet bych tam nechtěla ani za nic,mladí tam utíkají,ale mě ani v jejich letech nelákala
Prahu mám jako národní klenot,na památky nemá konkurenci
dnes už tam do obchodů nejezdím,jako kdysi dávno,ale ráda bych si prošla zahrady pod Hradem
.JPG){kind=avatar}
Kaliban: Kde jsem přišla na to, že lidi v Praze jsou nepříjemní? Že by to bylo tím, že jsem tam dost dlouhou dobu strávila? S protivy se člověk potká všude. Když ale potkáš deset protivů za den nebo deset protivů za hodinu, je to dost rozdíl. I když procentuálně je to stejné nebo dokonce v tom velkém městě třeba i menší procento. Syn teď vyřizoval nějaké dokumenty v Ostravě a blízkém okolí. Přišel domů s očima navrch hlavy a říkal, že se na něho úřednice usmívaly a že mu ve všem vyšly vstříc. Předtím vyřizoval věci v Praze a byl otrávený, že se setkával jen s protivnými babami. Jasně, v Praze jsou ty příjemné v soukromých firmách a tady jsou rády, že mají práci kdekoliv, třeba ve státní správě. To chápu. Ale pochop, že pro našince to taky znamená, že to vrhá špatné světlo na místo, ve kterém se vyskytují. Zaráží mě ta tvoje navrčená reakce na ty, kteří nesdílejí tvůj pohled na tvé město, ale cítí ho jen jako místo, kde se vydělává na živobytí, zatímco doma se cítí jinde. Mně trvalo skoro dvacet let, než jsem přestala říkat, že jezdím domů, když jsem jela na návštěvu k rodičům. Takže jsem dlouho jezdila "u domu domů". "Domů" pro mě bylo jak k rodičům, tak ve městě, ve kterém jsem žila. Ale žádný Ostravák mi neříkal, že mám z Ostravy vypadnout, když se cítím doma i jinde. Mohu žít kdekoliv, všude si zvyknu a všude si kolem sebe udělám společnost příjemných lidí. Nepochybně bych dokázala žít i v Praze. Galerie, divadla, koncerty, to bych brala. Teď už se ale raději courám lesem než městem.
Stanik: Ale já tohle město nemiluju. Já tu žiju a žiju tady ráda. Stejně jako můj muž, který je rodilý Pražák. Kdybych tu nežila ráda, nebydlela bych tu. Proto nechápu ten druh náplav, který pořád jezdí "domů do Ostravy", "domů do Brna", "domů do Horní Dolní". Pokud je to "domů" jinde a Praha je zlo, tak v tom případě nechť žijí "doma". Já se před skoro třiceti lety rozhodla, že tady budu žít a stal ze se mne Pražák se vším všudy. A jak říkám, proti jiným evropským i neevropským městům je Praha selanka.
Prahu miluju, ale možná je to i tím, že v ní nežiju. pro mě je svátek zajet si do prahy, projít se po památkách, zajít si na výstavu nebo do divadla. Jeden z nejhezčích zážitků jsem měla před dvěma lety s kamarádkou, jely jsme do Prahy na víc dní, spaly v hostelu, takže za hubičku, měly jsme s sebou knížku Pražský chodec a podle ní si dělaly procházky po Praze, četly si o tom, co vidíme. Bylo to na jaře, bylo hezky, všecko kvetlo, byly jsme i v botanické zahradě. Taky jsem několikrát byla v Praze před Vánoci, byl sníh, na Karlově mostě hrál jeden člověk na skleničky, bylo to úžasné. Teď už jsem v Praze dlouho nebyla a chybí mi to. Doufám, že tam brzy zase pojedu.
Jarča*: ale to vis, ze jo.... ja ted jen trpim, pac vytecnici rozkopali stand cele Dejvice najednou a je to opravdu peklo. Ale jinak miluju nas mily klidny Prosek se spoustou zelene, vsemi sluzbami u nosu, po orkuhu jsem na te "spravne" hradecne dalnici za pet minut... a na Vaclavaku, podku tam masochisticky jednou za cas jedu metrem od baraku za 15.
Ale i tak se mi styska po rodne kraji, kde je zivot poklidnejsi, do prace se chodi na sestou, ale ve tri je clovek doma a ma sanci na soukromy zivot.
Stanik: tím, že nejsem závislá na MHD, jsem myslela, že chodím pěšky - jinak metro než auto je určitě rychlejší. Ale pokud výjimečně musím ve špičce někam jet, taky mi vadí ty davy upocených lidí - no, kdybych musela jezdit denně, co by mi zbývalo
. Pořád bych si asi říkala, že nejdůležitější je, že člověk má vůbec KAM jet.
