Hromadné olíbávání aneb Vítací rodinné rituály
„On se prostě sebral a odešel, aniž by řekl, kam jde a kdy se vrátí.“ Kamarádka, která začala po svatbě žít se svým manželem, byla evidentně v šoku. „Po hodině se vrátil, a když jsem se ho ptala, kde byl, klidně mi odpověděl, že si potřeboval pro něco dojet do OBI.“
Z dalšího vyprávění vyšlo najevo, že v rodině jejího manžela nebyli zvyklí si sdělovat, kam kdo kdy jde a kdy se vrátí, dokonce se ani vítat, když někdo přišel domů. Dokud žil její muž u rodičů, prý šel vždycky po příchodu z práce do svého pokoje a s rodiči se pozdravil až ve chvíli, kdy se odebral do kuchyně pro něco k snědku.
V každé rodině jsou zavedené jiné zvyky a pravidla. U nás bylo zcela samozřejmé se po příchodu domů přivítat s ostatními, i když se jednalo o „pouhý“ pozdrav. Stejně tak při odchodu. Kdo někam odcházel, informoval ostatní o tom, kam jde, nebo alespoň o předběžném čase návratu.
V jiných rodinách se naopak na vítání a loučení potrpí a neobejde se to bez každodenního objetí doplněné lehkým políbením. Měla jsem ve svém dětství kamarádku, která žila s rodiči i prarodiči v jednom bytě a při každém příchodu a odchodu, stejně jako při večerním chystání do postele je všechny poctivě obešla a každému dala pusu. Jako malá jsem z toho měla poněkud rozporuplné pocity. Na jednu stranu se mi to líbilo, na druhou mi to bylo svým způsobem nepříjemné.
U nás doma nebylo zvykem líbat se při každé příležitosti a s bratrem jsme coby děti velice trpěli při hromadných příbuzenských návštěvách, které se v úvodu a v závěru neobešly bez mlaskavého „oblézání“ každého s každým. Po celou dobu jsem byla jako na trní jen při představě, že při loučení mne čeká stejná anabáze. Mezi mé nejděsivější dětské zážitky patří bezzubá prateta, která se na nás, děti, nadšeně vrhala a směřovala své polibky přímo na ústa, přičemž nám vždycky pěkně pevně chytla naše bezmocné hlavičky, abychom neměly šanci uhnout. Hrůza!
Ale to byly situace více méně ojedinělé. Každodenní vítání a loučení u nás doma probíhalo (z mého pohledu) tak nějak normálně. Akorát tatínek si v době naší puberty posteskl, že už to není, co to bývalo. Zatímco coby malá děcka jsme mu s bratrem vždycky nadšeně letěli v ústrety a skákali mu do náruče, v době dospívání jsme sotva utrousili „hoj“ na půl úst.
Dnes, kdy se jak s rodiči tak s dcerami vídáme řidčeji, se při setkání vždycky krátce obejmeme a políbíme. Při společném bydlení jsme to ale neprovozovali. Stačilo nám, že máme vzájemně přehled o tom, kdo přišel a kdo odchází. Myslím, že ve většině rodin je to takto zavedené zcela přirozeně a i kamarádka z úvodu tohoto článku svého novomanžela velice brzy naučila tento model zvládat a dodržovat.
Jak je to s vítáním a loučením u vás doma? Zdravíte se, líbáte a objímáte?
30.9.2013 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 25 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Hromadné olíbávání aneb Vítací rodinné rituály
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
1234-5: no dobře no 
.gif)
1234-5: to nejsou zdržovačky je to projev vstřícnosti , citu , přátelství....každý na to má jiný názor....Pentlička: neznám takového člověka...ale budiž ....ani s manželem se nelíbáš ?
.jpg)
Petruša: pusu bych raději nepodávala ...
při příchodu se pozdravíme, nahlas, aby všichni slyšeli, příp. někoho kdo není c doslechu zvlášť a při odchodu říkáme kam jdeme (většinou bez udání času návratu, to tak nějak vyplyne, pokud jdu nakoupit nebudu pryč tak dlouho jako když jedu na výlet)
s mamčinou ségrou (a jejím synem) a bráchou si podáme ruku a pusu
Jsem studenej čumák - objímání a líbání je mi protivný. Maximálně ještě tak s dětmi, ale i to jen výjimečně a pusu maximálně na tvář. Dokud jsem bydlela s někým, tak bylo samozřejmostí, že při příchodu i odchodu jsem pozdravila přítomné a když jsem někam šla, tak jsem sdělila kam a kdy přijdu.
Líbání nesnáším, vždycky mi bylo hnusný i to milenecké a pokud možno jsem se mu vyhýbala. Jedna část mojí rodiny byla zvyklá si dávat pusu na pusu, vždycky mi to bylo odporné a měla jsem co dělat, abych se neotřela rukou. Fujtajbl, jen si na to vzpomenu, je mi zle!
sharon: zbytečný zdržovačky .. rovnou na věc ... tak nějak to opravdu, ale opravdu nemusím .. jen vnoučeti jednu mlasknu (mezi uši ) a toť vše
1234-5: jakýpak cicmání ???......žádnej francouzák...jen mlask z jedné strany na tvář a z druhé rovněž.....
sharon: hele, já tě bacím ... nemusím se ocicmávat, ale za to lidi soudím podle stisku ruky ... když mi někdo podává leklou rybu, tak jsem na pozoru a s tím bych se teda necicmala i kdyby měl teplej čumák ...
.jpg)
u nás nej .rodina ,děti ,vnoučata 
přátelé jenom někteří
kdo mi je sympatickej 
u nás taky, objímání a olíbávání je běžná věc i s přáteli...myslím že srdeční lidé to tak mají , studení čumáci ne...
.jpeg)
A my jsme taky taková vítací a loučící rodina Jako dítěti mi to bylo zvláště v pubertě protivné, ale dnes jsem ráda, když někoho z rodiny vidím, jsou mi čím dál vzácnější, tak si je patřičně olíbu a omuchluju
objímání a líbání jen s někým a to i doma podle nálady
když jsem na ně na
tak jen zavrčím
mám hodně přátel se kterýma se líbnem na uvítanou i při loučení
.gif)
My se vítáme i loučíme objetím a polibkem a taky na dobrou noc, ale v našich původních rodinách se to nedělalo. V dětství jsem nesnášela návštěvy tetiček a strýčků, protože ti líbali a mně to vadilo. S kamarády (ale jen vybranými) se vítám i loučím polibkem a taky s některými kolegy (taky jen vybranými), jsem asi vybíravá. 
My jsme objimaci a libaci taky.
Oba s muzem mame puvodni rodiny takove, takze to prenasime i do nasi rodiny.
Pripada mi divne a takove smutne, kdyz treba vidim u sousedu, jak pritel sousedky prijde domu a zahuci neco jako pozdrav, tvari se jak kysela okurka a nekam zaleze.
A kdyz prijede muj muz, jeste nez zaparkuje, pri otvirani vrat, kdyz jsem s detma venku, me obejme a da pusu a usmeje se a privita se s detma. ty vetsinou hned leti k nemu do auta a chteji s nim parkovat.
Ale musim rict, ze u lidi, ktere moc nemusim, tenhle zvyk nepraktikuju a s nekteryma kamaradkama jo a s nekteryma ne.
Odejít z bytu bez sdělení kam jdu (tedy,když je někdo doma...),mi připadá blbé...Ovšem manžel někdy normál řekne,kam jde a případně s kým a někdy má divnou náladu a nechce říct nic,dělá tajnosti i z kraviny jako je jít nakoupit...Dokud byly děti malé,tak jsem je opusinkovala,jak jsem je dala do školky,pak při odchodu do školy,ale tak od těch 12 už se otřásaly,že to nechtějí,tak jsme si jen popřáli ahoj a v pořádku se vrať...Já s manželem se loučíme a vítáme,když jdu (jedu) někam dál...někdy s pusou,jindy bez, ale na dobrou noc vždy pusa.
