Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

zajímavé, uložím si vaše odkazy a pokusím se také něco dohledat.
Když mamka vypráví co ví tak si vezmu notýsek a poznamenám, bude to snažší.

Jaguška: no nevím. Tak mi to bylo řečeno. Já to tak předávám dál, jak jsem se dověděla.

UVita: Ten genealog, na jehož přednášce jsem byla, říkal, že až polovina národa si myslí, že jsou potomky napoleonských vojsk. U nás se to také tradovalo. Jenže jsem se s rodokmenem dostala do roku 1719 a to jméno už tam bylo, a bitva u Slavkova se konala až v roce 1805. - Když měla teta se strejdou diamantovou svatbu, dala jsem jejich foto do Vlasty. Napsal jim jeden jmenovec-emigrant z USA a také tvrdil, že jsou potomci vojáků od Napoleona. Těch by tu musela zůstat celá armáda.

Pentlička: Já mám shod 8, ale až v tom "dávnověku" v 18 století.

stonozka01: Jaguška: Dostala jsem se sem az dnes. Dekuji za informace
Casem, az budou deti vetsi a barak zrekonstruovany, tak se na patrani po predcich chystam. Zajima me to, ale nemam na to vubec cas
Hlavne ten barak co rekonstruujeme je po mych predcich, vic nez 200 let stary, takze tam mam take co k reseni

No vlastně rod jedné mé prababičky je na stejné usedlosti evidovaný již roku 1608 a jsou tam dodnes.

Z rodiny jedné babičky nevím nic. Z rodiny dědy,jejího manžela jsem se dostala do první poloviny 18.století díky rodinné kronice, vesměs řemeslníci, často se jim vedlo špatně a mnozí emigrovaly. Myslím, že tehdejší doba 19.tého století byla mnohem těžší, kolikrát se dalo najíst dětem a rodiče byli o hladu, práce celý den, splácení dluhů za jídlo, šaty atd. bylo mi z toho smutno. Bojím se, aby se to za chvíli nestalo v našem "kapitalismu" taky normou. No a pak máme druhou stranu, od matky, babička i dědeček a jejich rodiny byli samí domkáři, polosedláci a sedláci, oblast rozptylu středních Čech cca 50 km, takže tvrdá dřina, ale v přírodě a se zvířaty. Z téhle strany jsem to zmapovala zhruba cca od konce 18.století. Mám za to, že popisný čísla nařídil Josef II kolem roku 1770 a luštit staré písmo není taky lehký. Pak nesouvisle jsem se dostala i do roku 1653, ale nemám celou linii. Kolikrát si člověk uvědomí, co museli jeho předci unést: smrt dětí, zničení majetku požárem, smrt živitele v koncentráku, ale i nemožnost studovat kvůli penězům, domluvené sňatky atd. Jo až budu v důchodu, jestli se ho za těch 35 let co mi do něj zbývá dožiju, tak to dám pořádně dohromady.

Moc mě historie zajímá a historie mých předků zvlášť. Takže hned jak byly zveřejněny na internetu matriky, jsem začala hledat a v téměř všech liniích jsem došla cca do poloviny 18. století. Je fakt, že to chce velkou trpělivost a taky se to špatně čte, hlavně kurent. Taky neumím dostatečně německy, abych třeba zjistila, na co kdo umřel, ale jinak se tam opakují stále tatáž slova. moji předkové jsou většinou zemědělci, najde se mezi nimi občas řemeslník - kovář, řezník, stolař, ale málo.
Co se týče rodinných historek, moc mě mrzí, že jsem se nestačila vyptat babičky (ročník 1901), která byla nejmladším dítětem z deseti dětí, rodičům bylo už hodně přes 40, když se narodila. Všechno vím jen zprostředkovaně od maminky, ale ta už taky umřela. Z babiččina dětství znám jen střípky, vím že byli hodně chudí, žili v domečku s hliněnou podlahou. Rodiče jí brzo umřeli,tatínek v 9 letech, maminka ve 12, pak žila u nejstarší sestry, která už byla vdaná, ale ve 13 ji vzali ze školy a musela do továrny na vojenské uniformy. V 17 odtud odešla a sloužila v židovské rodině, kde se naučila perfektně německy. V 21 poznala dědečka a musela se vdávat, protože přišla do jiného stavu a ve 22 se jí narodila maminka. Jednu babiččinu sestru jsem ještě sama poznala a s jejími dětmi, vnuky a pravnuky jsme se hodně stýkali, vím, že jeden bratr byl v československých legiích, dostal se až do Vladivostoku, odkud poslal dopis, že jede domů, ale nikdy se nevrátil, patrně někde po cestě zemřel. Zajímalo by mě, co se stalo s ostatními sourozenci babičky, ale to se už asi nedozvím. Vím, že jich 5 zemřelo jako malé děti, jeden bratříček hned po narození, jedna sestřička ve 4 letech a dva bratříčcci ve 2 letech, všichni na meningitidu, miminko na psotník, což mohlo být tehdy kdeco. Muselo to být tehdy strašné, malé děti umíraly hodně.
Mám taky rodokmen na MyHeritage, ale propojil se mi jen s rodinou mého bývalého manžela, jinak s nikým.

Taky jsem se pustila do rodokomenu. Asi to víc zajímá lidi, co se blíží k důchodovému věku. Mládí žije přítomností a budoucností. Stáří zase víc čerpá z minulosti. Je hezké vědět, odkud přicházím a kdo vlastně jsem. Můj rod po otcovi přišel z Napoleonem od francouzsko-německých hranic. Jeden předek bojoval v Boce Kotorské, děda zase ve Španělsku. Tento děd měl s jednou Židovkou malou holčičku, nebyli oddáni, ale obě chuděrky skončily pravděpodobně v Osvětimi. Po tomto dál pátrám, kde skončila jejich cesta životem. Jeden předek jel za prací do Ameriky, na lodi byl zavražděn a můj otec dostal na jeho památku jméno. Měli jsme v rodě váženého architekta, srudované, ale i lidi obyčejného původu. A důležité je, že pokud jsem se dopátrala, neobjevil se v rodě mimořádný vyvrhel či vrah. Prostě lidi s lidskými vlastnostmi i neřestmi. Myslím, že se nemám za co stydět, odkud jsme vzešla. To kladu na srdce i mé dceři, aby se nemusel pak nějaký náš budoucí pokračovatel rodu za nás stydět.

Monik: Základ si tam musíš dát sama, ale čím jdeš hlouběji do minulosti, tak ti to vyhazuje shody s předky z jiných rodokmenů, od lidí dávno nepříbuzných. Tak jsem se dostala o 100 let dál než našel děda v matrikách.

Na jaře jsem byla na přednášce České genealogické a heraldické společnosti www.genealogie.cz a genealogie@centrum.cz Přednášející říkal, že se nejlépe sestavuje rodokmen po mužské linii u lidí, kteří mají neobvyklé jméno. To lze dohledat na www.kdejsme.cz Dal nám ještě několik možností, kde hledat: actapublica.eu
http://familysearch.org
www.ceskehrbitovy.cz
policejní přihlášení

Monik: Tohle jsou rodinné drby, na matrice se dozvíš pouze data a místa narození a úmrtí, děti, které se páru narodily, případně datum svatby, křtu a podobně. Řada matrik už je dnes zdigitalizovaných, já jsem z jižních Čech, takže stačí dát do Googlu digitální archiv Třeboň a můžeš listovat v naskenovaných matrikách (ovšem jen do určitého roku, pak to podléhá ochraně osobních údajů a zpřístupní se to až později). Taky je dobré vědět, jestli byli předci věřící, čili jestli máš hledat v matrice např. římsko-katolické nebo civilní (v tomhle byl vtipný náš předek, který pořád různě vystupoval a vstupoval do církví). Když matriky zdigitalizované nejsou, musíš tam osobně, takže je potřeba znát aspoň přibližné místo narození hledané osoby, abys věděla, kde matrika je. Někdy (hlavně v malých obcích, ale záleží na koho narazíš) jsou hodní a kouknou ti třeba když jen zavoláš nebo pošleš mail, abys tam nemusela, pokud to máš daleko. Taky jsou profesionální genealogové, kterým můžeš zaplatit a oni ty předky najdou.

Jsem ostuda, o předcích nevím skoro nic. Myslím, že bych se ani k ničemu zajímavému nedobrala.

stonozka01: Prosim te a kdyz chces tyhle informace, tak jdes na matriku pod kterou spadas?

stonozka01: to jsou zajímavé osudy... Jak píšeš, díky za dnešní dobu.

Ještě k tomu, jak tehdy lidé žili-někdy jsou ty historky ale docela úsměvné a taky obdivuhodné, praprababička s pradědou z otcovy strany (ročníky 1854 a 1861) měli 13 dětí a žili ve 2 místnostech, takové dnešní 2+kk, přičemž jedno z toho byl parádní pokoj, kde spali rodiče a vyráběli děti, tam se přes den vůbec nesmělo a děti spaly na slamníkách v kuchyni. Ráno je máma vyhodila, protože by tam nemohli všichni existovat, domů přišly jen na jídlo a pak zase musely ven. Určitě nikdo neřešil nějaké blbosti jako dnes, byli rádi, že jsou rádi a museli se pěkně otáčet. Hezké bylo, že se všichni sourozenci do pozdního věku stýkali a v těch bratrancích a sestřenicích se nikdo nevyznal, kdo je od koho a bylo to jedno. Praprababička byla podle fotky jako za groš kudla, nechápu, jak mohla tolik dětí porodit a ještě měla krásnou smrt, dovařila oběd, vypla troubu, sedla si na židli a umřela v na tehdejší dobu požehnaném věku 82 let.

Almega: Přesně a já lituju, že jsem neměla dost pevné nervy, abych se podrobně vyptávala naší babičky, dokud žila, jenže ona se vždycky rozplakala, když si na to vzpomněla, to je pak těžký. Přitom měla sloní paměť, dneska už bez ní dohromady leccos nedáme.