Přítel je přehnaně fixovaný na svou rodinu
Četla jsem už hodně článků, i slyšela vyprávět kamarádky a kolegyně na téma „mamánek“. Vždycky mi to připadalo úsměvné, protože jsem si říkala, že si každá něco přidá a přibarví, aby byl výsledek co nejvíc šokující. Byla jsem přesvědčená, že žádný takový muž nemůže ve skutečnosti existovat.
Teď si však nejsem jistá, jestli jsem přesně na takového mamánka nenarazila.
Mám přítele, zatím spolu nebydlíme, ale velice často se vídáme. Je mu 27 let, mně 25. Chodíme spolu asi tři měsíce a musím říct, že si opravdu hodně rozumíme. Trochu mne však zaráží jedna věc. Jeho závislost na své rodině. Už dva roky sice bydlí sám v pronájmu, což považuji za plus. Chlap v jeho věku obývající dětský pokojík v bytě rodičů by mi připadal podezřelý.
Jenže přítelovo samostatné bydlení je jen jedna strana mince. On je totiž samostatný jen na oko. Ve skutečnosti to vypadá tak, že mu maminka chodí jednou týdně uklízet, odveze špinavé prádlo a za týden ho přiveze vyprané a vyžehlené. Dbá, aby měl doma vždy nakoupené základní potraviny, povléká mu postel, často se zastaví i uprostřed týdne s kastrůlkem… Navíc chodí přítel každý víkend v sobotu i v neděli k rodičům na oběd.
Připadá mi to divné. Rovněž žiji sama, s rodiči mám prima vztah, ale základní životní potřeby si řeším bez jejich pomoci. Jednou, dvakrát do měsíce zaskočím v neděli na oběd, občas si vyjdeme s mamkou jen tak posedět do kavárny.
Přístup maminky mého přítele i to, že on to zcela samozřejmě přijímá a připadá mu to normální, mne však zaráží. Několikrát jsem s ním na toto téma zavedla řeč a on na tom nevidí vůbec nic špatného.
Nerozumím tomu. Je dospělý, pracuje na celkem důležité pozici, rozhodně to není nějaký mamlas, který by se o sebe nedokázal postarat. Spíš je asi pohodlný a maminka, místo aby syna tak trochu ponechala svému osudu, kolem něj poskakuje jako kolem pětiletého drobečka.
Nechci dělat ukvapené závěry. Nakonec – ještě spolu nebydlíme a zatím nemáme nic takového ani v plánu. Známe se teprve krátce. Ale i tak by mne zajímal názor čtenářek. Připadá vám model, ve kterém můj přítel žije, normální? Nehrozí, že někdy v budoucnu, až budeme spolu, nám bude jeho maminka organizovat život a můj přítel na tom nebude vidět nic špatného, protože, jak často říká: Ona je moc hodná.
18.2.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 270 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Přítel je přehnaně fixovaný na svou rodinu
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ota: Ty si hledej koho chceš a na ostatních nech, ať si taky hledaj koho chtěj a žijou jak chtěj, případně nikoho nehledaj a taky žijou jak chtěj 
Heather: U nás ty věci děláme oba.... Kdo je zrovna doma, má čas a chuť..... a když nemá chuť nikdo, tak se to taky nepodělá, nemáme problém strávit například víkend v posteli 
.jpg)
Renee: No ovšem pořád je to celé jenom o tom, že se ve valné většině vztahů dvou normálních lidí najdou společné hranice, stanoví se kompromisy a hranice . Je to i o úctě k povaze a charakteru partnera.
Nemusí se hned všechno mustrovat podle sebe.
Manželství přece není o tom, že hledám někoho kdo nesnáší rodinný život, všechny ty obědy a rodinný navštěvování a pak se za 20 let hořekuje na štastných ženách, že von není celý dny doma, s dětma nechce ani na oběd a vnoučata ho nezajímaj protože my jsme chladný tak, že sme k sobě přimrzli.....
Renee: Ty nepereš, neuklízíš ani nežehlíš? A co teda doma děláš? Já bych v žádném případě doma nesnesla líného lempla, okolo takového bych opravdu neskákala, na druhou stranu nevidím nic ponižujícího ani divného na tom, když doma vyperu, vyžehlím nebo uklidím či uvařím. Můj chlap se zase stará o opravy, údržbu, auta a techniku,ale umí i uvařit nebo vyžehlit a nebojí se žádné práce. Nemám potřebu sledovat, jestli jsem dnes umyla o tři talíře víc než on, protože vím, že zítra si vezme nádobí na starost on.
Renee: dovolim si nesouhlasit.. ale treba mam proste doam vyjimku :-)))
ja myslim, ze kdyz se chce, vsechno jde.. je to jen o domluve :-)
No, každej má jiný preference, ale mě by tohle varovalo. Že jakmile se sestěhujeme, bude stejnej servis vyžadovat ode mě a bude to považovat za samozřejmost, protože tak to přece ženský dělají. Já to totiž například nedělám a společný rodinný obědy a rodinný navštěvování taky nepreferuju.
Takže Adriana si musí ujasnit, jakej život si představuje ona. Pokud je jako já, nejspíš bude s tímhle týpkem dost trpět. Pokud je rodinně založená, ráda někoho obskakuje a neustálý vídání tchánů jí nevadí, ať do toho klidně jde 
martuš: nádherně napsáno. Já pocházím z lehce citově sterilní rodiny a strašně ráda jsem přijala příbuzenstvo mého manžela včetně jeho bývalé ženy. Jsme jedna velká rodina a já je mám hrozně ráda. Jižní národy s tou jejich pospolitostí jsem vždycky obdivovala. Kdo zná film "Moje tlustá řecká svatba", ví, o čem to je. Do takové rodiny by se mi líbilo patřit.
Ota: přesně tak. 
a....: Jestli je jejich prioritou dostat samostatného a nezávislého chlapa, tak aby si tady za deset let stejné dívky nestěžovaly, že ten jejich netvor si jich neváží že je s nimi málo doma, protože je nezávislý, že je prakticky nepotřebuje, protože je samostatný, a že si nehraje s dětmi, protože nemá to správné rodinné cítění.
Majucha: aspoň, že obě babičky nebyly jako psí čumák - já znala jen jednu babičku, žila na venkově a byla jako vyšitá dle románu B.Němcové "BABIČKA" - myslím, že nás v dětství její láska velmi formovala a móóóc na ni stále vzpomínám. A to, prosím, věděla - kde co máme a pochopitelně při občasném hlídání neseděla se založenýma rukama (rodiče byli kupř. 2x oba v nemocnici a pak v lázních, my o prázdninách u zlaté babičky, jindy ona u nás)-moje maminka ji měla ráda jako vlastní matku. Je jiná doba, ale ty časy - kdy byla mezi lidmi úcta a v rodině se říkalo - považte "I TCHYNÍM " maminko - mi opravdu chybí - asi jsem staromodní. Moje máti se od "tchýně-maminky"mohému naučila, protože sama vyrůstala v klášteře a pro praktický život ji tam příliš nepřipravili. Sama pak, coby babička - byla velmi tolerantní, do ničeho nekafrala a děti pohlídala velmi ráda, zvláště když jsem s malými dětmi ovdověla-její nedělní obědy byly vždycky zážitkem. Manželova rodina žila daleko od nás na venkově a jak rádi jsme tam všichni jezdili a trávili dovolenou a svátky u venkovské babičky-mně se vždy zdálo, že tak dobře umí vařit jen naše milé maminky (pochopitelně jsme vždy i s dětmi pomáhaly, jak bychom mohly s dcerkami pomoci prostřít ap.kdybychom nesměly do kredence?-nelogické). Bylo to za "totáče" - ovšem zdá se mi, že mezi lidmi nebylo tolik zloby a nenávisti, více jsme si vážili jeden druhého. Jak se pak mají dohodnout státy mezi sebou, když to už v rodinách "skřípe" a každý prosazuje svou? V jižních národech drží rodiny při sobě, často se setkávají, stolují pohromadě rodiče se všemi odrostlými dětmi+vnoučaty, každý něco přinese - panuje milá a pohodová atmosféra - jsou veselí, grilují na pláži i do půlnoci, smějí se, zazpívají si společně a to třeba o každém víkendu i o svátcích. Proč Češi pesimisticky už předem vidí negativa a ve všem problém? Už se o nás traduje, že jsme zatrpklí, závistiví, nepřejícní - ale proč i ti mladí, kteří nebyli celí život "formováni totalitou"? Obávám se, že dnešní "mladé rezolutní manželky", hrající si jen na svém písečku, jimž vadí každá "potencionální tchýně" zase vychovají z našich vnoučat netolerantní, zatrpklé
Sofffie: nemluvě o tom, že po letech lustrací dorazí panika, která v rámci honění bycha ,často vede k zoufalým výsledkům . jenž jsou totálním popřením dřívějších ideálů....
a....: nojo, ale seřvat někoho za to, že si dovolil občas sníst kus jídla u svojí vlastní mámy nebo že tam dokonce sama někdy "musí" zajít, to je taky trochu moc
chytrájakrádio: to mas asi pravdu... a co se tyka brachy... zadnou babu nema.. no hadej proc...
on totiz chlap tohohle veku, dlouho bydlici u matky, nebo ocekavajici ulevy, nebo to ze je tam vecne navezenej, neni zadnej med. Byt mladsi taky bych to si nedavala...
nicmene, nic bych nezatracovala, kdyz jsme se s muzem seznamili, varila a vsecko delal babicka , nikoho k tomu nepustila a zehlila dokonce sůipy a ponozky.
Porad trvam na tom, ze nezatracovat, chlai jsou ochotni, kdyz nejdou uplne vymsteni... muz se naucil vse, snad jedine to zehleni neovlada.. ale neexistuje, ze by se zehlilo spodni pradlo a ponozky si sklada taky sam...
Sofffie: Koukni se na to z druhý strany. Každý má nějaké ty priority pokud jde o vztah a pro mnoho mladých holek je tou pripritou dostat samostatného nezávislého chlapa. Pokud se někdo jeví tak, že v každodenním soužití bude spíš tou koulí u nohy, tak není divu, že vznikají obavy.
lagrieta: Z tvých příspěvků je mi smutno - tebe nenapadá, že rodiny chodí společně s kočárkem, protože to tak chtějí VŠICHNI? Protože se mají třeba rádi?!
Někdy si říkám, jak je málo tolerance mezi dnešními lidmi kolem pětadvaceti, kteří hledají partnera. Zejména holky lustrují toho svého ze všech stran a když na něm najdou podivnost či smítko, už se v babincích radí, jestli je to ten pravý. Podotýkám, že já nejsem babča mnoho let vzdálená od tohoto věku, přesto mi tyhlety rozbory partnerovy povahy hýbají žlučí. Vybrala jsem si zcela vědomě podobného lehkého mamánka, jako je ten v článku, a přestože bych ho někdy s chutí vzala válečkem, jsem s ním již ...náct let. Protože já VÍM a vždycky jsem věděla, že on zkrátka JE ten pravý, že jeho ostatní vlastnosti jsou obdivuhodné, a mamánkovství a nesnesitelnou tchýni je nutno brát jen jako nevítaný bonus jinak skvělého partnerského soužití. Vy jste, holky, tak dokonalé, že hledáte jen dokonalý protějšek?
