Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Rozhodla jsem se svěřit se tady s problémem, který řeším. Strašně se ve mě melou city a pocity s rozumem. Pravděpodobně jsem udělala velkou životní chybu a měla bych to řešit. Akorát se toho radikálního řešení bojím.

Je mi třiadvacet let, mám přítele o šest let staršího a jsem těhotná, miminko se má narodit v dubnu. S přítelem si rozumíme, chodíme spolu od mých osmnácti let. Bohužel, on se teď dostal do velkého problému, vlastní vinou. V opilosti se připletl do rvačky, na jejímž konci bylo těžké ublížení na zdraví. Bylo jich víc, znám jen jeho verzi, jak všechno vzniklo. Šli s kamarádem na pivo (nechodí často, ale sem tam si zajde, párkrát za rok se i stane, že přebere a opije se). No a v té hospodě prý začali nějací mladíci na někoho agresivně útočit a oni s kamarádem se do toho vložili. Výsledkem byla pořádná rvačka, po které zůstal jeden z těch prvotních agresorů v bezvědomí a s docela závažnými poraněními. Jestli to bylo skutečně tak, nevím, jak říkám, znám jen jeho verzi.

Problém je v tom, že po soudním jednání a výpovědích svědků atd., byl můj přítel, jeho kamarád a ještě další dva, kteří se té rvačky zúčastnili, odsouzen k nepodmíněnému trestu. Myslím, že se to celé odehrálo tedy asi jinak, než mi přítel líčil, ale to už v téhle chvíli není podstatné.

Co řeším je, že můj přítel bude muset nastoupit do vězení na docela dlouhou dobu. Jsem z toho totálně v háji, čekám dítě, které bude mít tatínka kriminálníka. Rodiče, sourozenci a kamarádi mi všichni jednotně říkají, že se s ním mám rozejít, že to, co udělal, není samo sebou a že když s ním zůstanu a budu na něj čekat, až ho pustí z kriminálu, zkazím život sobě i dítěti, protože to, co udělal, se nejspíš bude opakovat.

Já si toho jsem na jednu stranu vědoma. Přítel není úplný svatoušek, vím, že se už několikrát porval, on startuje na první našlápnutí, ale dosud to byly jen takové ty běžné slapské šarvátky, kdy si dali do zubů a tím bylo vyřešeno. Tohle, co se stalo s takovými důsledky, je poprvé.

Ke mně je hodný, pozorný, na miminko se těší, pracuje, aby nás zabezpečil. Není to žádný flákač ani klasický rváč nebo nějaký delikvent. Z toho, že musí do vězení, je samozřejmě nešťastný, už vazba s ním pořádně zamávala.

Nevím, co mám dělat. Rodiče mě ujišťují, že se o mě a dítě postarají, pomůžou mi, mají dost velký dům, kde bych s miminkem mohla bez problémů být. Já je chápu, že mají strach, abych si nezkazila život, ale taky je mi líto přítele, který je na dně a připadá mi hrozné ho teď, když mě nejvíc potřebuje, opustit. Asi by ho to úplně zlomilo.

Omlouvám se, možná je to zmatené, snad jsem to popsala srozumitelně. Chtěla bych se vás zeptat, co byste dělaly na mém místě. Já opravdu nevím.