Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Prožívám velice těžké období, za které si můžu sama. Bohužel, co se stalo, už zpátky vzít nemůžu. Rozpadá se mi manželství a já přemýšlím, jestli je ještě nějaká šance ho zachránit. Myslíte, že se dá zapomenout a odpustit nevěra?

Jsme spolu s manželem dvanáct let, máme dvě dcery – 11 a 7 roků. Po narození mladší dcery se vztah mezi námi začal měnit. Já jsem byla unavenější, občas i hodně protivná. To přiznávám otevřeně, vím, že to se mnou manžel neměl v té době lehké. Na druhou stranu ani on se nesnažil mi nějak ulehčit. Na vše jsem byla sama, když přišel z práce domů, komunikoval se mnou jen sporadicky. Cítila jsem se hodně sama. Toto postupné odcizování vyústilo až k odmítání sexu z mé strany.

To bylo totiž to jediné, co po mně manžel několikrát v týdnu vyžadoval. Nechápal, že když si mě celé odpoledne a večer ani nevšimne, těžko může očekávat, že se mu večer roztouženě vrhnu do náruče. Hádali jsme se kvůli tomu opravdu hodně. On tvrdil, že se se mnou radši bavit nechce, protože umím jen vyčítat, komandovat a fňukat, já zase, že kdyby se víc snažil být mi oporou, byla bych klidnější a vyrovnanější. Dohodnout jsme se nedokázali. Nakonec to dopadlo tak, že jsme vedle sebe žili jenom z povinnosti a kvůli dětem. Téměř jsme se přestali i milovat, když už k něčemu došlo, tak maximálně jednou za měsíc. Po čase se manžel přestal snažit i o to.

Pak jsem zjistila, že má milenku. Bydlíme na menším městě, takže se to ke mně doneslo poměrně brzy. Ranilo mě to. Najednou jsem dostala strach, že ho definitivně ztratím, že se k ní odstěhuje a já a dcerky zůstaneme samy. Jeho mimomanželský vztah však neměl naštěstí dlouhého trvání, po půl roce skončil. Manžel věděl, že „já vím“, a když se s milenkou rozešel, začalo se mezi námi postupně vše urovnávat. Začal se snažit, byl pozorný, věnoval se dětem. Sice mi nebylo lehko, přece jenom mě ranil hodně, ale říkala jsem si, že bych nám šanci ještě měla dát. Jen spát jsem s ním ještě nedokázala, to pro mne bylo hodně citlivé. Nenaléhal, dával mi čas.

Jenže potom se stalo něco, co se stát nemělo a co náš usmiřovací proces totálně narušilo a možná i zbořilo. Na jednom večírku jsem se pod vlivem alkoholového opojení vyspala s kolegou. Ani mu nedalo moc práce mě dostat. Byla jsem sexuálně dost vyprahlá a on je velice přitažlivý muž. Nic víc v tom nebylo, jen ten jeden jediný zážitek, který se už nikdy neopakoval. Měla jsem z toho velice smíšené pocity, na jednu stranu mi bylo příjemně, na druhou mnou lomcovaly strašné výčitky. Doufala jsem, že tento můj poklesek zůstane v utajení a manžel se o něm nikdy nedozví.

Mýlila jsem se. Našla se dobrá duše, která manžela střelhbitě informovala a on na mne uhodil, zda je to pravda. Nejsem zrovna mistr ve lhaní, takže jsem se ani nesnažila zapírat a vše mu přiznala. S manželem to velice otřáslo a od té doby to jde opět k bodu mrazu. Nemluví se mnou, nekomunikuje, jen těm dětem se věnuje stále. Odstěhoval se na noc do obýváku, a dokonce přestal na společný účet posílat celou výplatu, jako dosud, ale jen její část, kterou vypočetl jako své náklady a příspěvek na děti. Padlo už i slovo rozvod.

Je mi z toho na nic. Cítím se hrozně, že jsem zavinila rozpad manželství, rodiny. Že mé děti kvůli tomu přijdou o své stabilní zázemí a budou trpět rozvodem rodičů. Chtěla bych to všechno nějak vrátit, srovnat, smazat… a nevím jak. Myslíte, že je ještě šance to, co se mezi námi stalo, překonat? Přes to všechno o manžela stojím, mám ho ráda a nechtěla bych ho ztratit jen kvůli svému jedinému poklesku. Navíc – on má přece máslo na hlavě taky. Nejsem viníkem jenom já, i když můj podíl na tom všem je asi větší. On se opravdu snažil a já to zkazila.