Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem rozvedená, je mi osmatřicet, mám jedno dítě, dceru, která chodí do páté třídy. Jsem s ní sama od jejích dvou let, kdy jsme se s jejím otcem rozvedli. On si založil novou rodinu a o dceru nejeví téměř zájem. Dá se říct, že se prakticky nestýkají. Dceři tatínek dost chybí, docela dost tím trpěla. Před skoro rokem sem poznala současného přítele a dcera se na něj velmi upnula.

Nejdřív jsme se stýkali jen sami dva, po asi dvou měsících jsem dceru s přítelem seznámila. On má děti moc rád a prakticky hned mezi nimi vzniknul pěkný vztah. Měla jsem strach, že bude dcera dělat nějaké naschvály, jak to občas bývá, ale nic takového se nekonalo. Když se k nám před koncem roku přítel přistěhoval a začal s námi bydlet, bylo to pro nás všechny něco jako splněný sen. Začali jsme žít jako rodina a bylo to moc fajn.

Píšu „bylo“, protože teď řeším určité pochyby a nevím, jestli nepřeháním. Jde o to, že můj přítel se rád napije. Dřív jsem to nějak nezaznamenala, ale teď poslední dva měsíce si toho všímám čím dál víc. Rád si zajde s kamarády na pivko, já proti tomu nic nemám, někteří chlapi takovéhle odreagování potřebují. Problém vidím v tom, že ty „pivka“ se konají čím dál častěji. Nejdřív to bylo jednou v týdnu, teď už chodí i třikrát, čtyřikrát. Často i zavolá cestou z práce, že jde rovnou s klukama a přijde později.

Později většinou znamená po zavíračce, domů tedy dorazí po jedenácté a bývá více či méně, jak kdy, pod parou. Když je opilý, není agresivní ani nepříjemný, většinou se rychle umyje a jde spát. Ráno je úplně v pohodě. Já ale v takové pohodě nejsem. Vadí mi to. V posledních třech týdnech se mnou trávil večer vždycky jen třikrát v týdnu, zbylé dřepěl v hospodě. Připadám si hloupě. Chodím do práce, cestou domů nakoupím, chystám večeři, načež on zavolá, že jde „na jedno“. Dceři je to taky líto, docela dost se na něj upnula a když není večer doma, je smutná.

Jsme spolu zatím krátce, žijeme společně teprve pár měsíců, nevím, jestli by bylo na místě začít mu hned teď dělat nějaké scény, nějak ho omezovat. Ale taky nechci být za blbku, která mu bude vytvářet zázemí a servis, domov, do kterého se může vracet a on si bude vysedávat v hospodách a vracet se domů pod vlivem. Dcera ho v tomhle stavu naštěstí ještě neviděla.

Už to zkrátím. Mám ho ráda, až na tu hospodu je fajn, hodně si mě získal i tím, jak přijal mou dceru. Kdybychom se rozešli, nesla bych to špatně jak já, tak ona. Nechci se unáhlit. Proto bych se vás chtěla zeptat, jak to celé na vás působí. Myslíte, že jsem natrefila na alkoholika, který se teď začíná odkopávat, nebo to zbytečně hrotím a mám ty jeho hospodské dýchánky brát tak, že to k mužskému životu prostě patří?