Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když si na radnici říkáme „ano“, myslíme si, že je to na celý život. Na druhou stranu, když manželství nevyjde, zvykli jsme si z toho nedělat drama, protože máme pocit, že rozvod vše vyřeší. Ve většině případů ano. Mnohdy je to ale jen začátek zamotaného příběhu. Ať už se pak „motá“, jakým směrem chce, ovlivňuje naše životy na velmi dlouhou dobu.

Dokážu pochopit, když si po rozvodu obě strany oddychnou a nechtějí se víckrát vidět. Dovedu pochopit a obdivuji, když například kvůli dětem nemají s dalšími vzájemnými kontakty problém. Nakonec, i když mi to moc nejde, snažím se pochopit i ty, kteří svým bývalým partnerům nechtějí dopřát klid. Co však nechápu, je snaha vstoupit dvakrát do jedné řeky.

Nedávno jsem se setkala s mladou ženou. Její příběh je velmi krátký, přesto bych vás s ním chtěla seznámit a zjistit, jaký názor na podobné situace máte vy.

Blanku jsem potkala náhodou u kadeřnice. Hezká, atraktivní, dobře oblečená, s luxusním autem.

Začala vyprávět, jak je jí líto, že musí prodat svůj vůz, protože se rozvádí. Koupí si však prý jiný, i když méně luxusní. Nijak jí to ale nevadí. Hlavně aby už byla rozvedená. Prý doufá, že bude rozvedená tak rychle a v klidu jako poprvé. Zeptala jsem se jí na věk a na děti. Dostalo se mi odpovědi, že děti nemá, je jí 23 let a podruhé se rozvádí – se stejným mužem.

Vzala si ho ve dvaceti, za rok zjistili, že spolu nemohou být a jejich sňatek byl chyba. Rozvedli se. Za další rok se někde potkali, řekli si, že rozvod byla chyba, a znovu ze vzali. A teď, o rok později, se přesvědčili, že první slovo platí – nemohou spolu být a sňatek byl chyba. Rozvádějí se tedy znovu... A co když se zase za rok někde potkají? Co cítí lidé, kteří si „ano" říkají už podruhé? Mohou ještě vůbec věřit tomu, že je to nepořád? Copak manželství a rozvod jsou jako malé boty? Když zjistíte, že vás tlačí a máte odřené paty, uklidíte je do komory, po nějaké době na ně narazíte při úklidu, řeknete si, že to s nimi zkusíte ještě jedou, a situace se opakuje. Proč si ale nechat dobrovolně a vědomě odřít paty? Nerozumím tomu.

Netroufám si nikoho soudit. Je na každém z nás, jak se svým životem naloží. Přiznám se však, že mi to připadá zvláštní. Nemám nic proti tomu, když se k sobě dva lidé po rozchodu vrátí, i když myslím, že takový vztah je už jednou provždy narušený. Jen se pozastavuji nad tím, proč se někdo rozvede, vrátí se rovnou sňatkem a pak zase rozvede. Copak jedna zkušenost s určitým člověkem nestačí? Nebo jsem moc konzervativní? Co si o tom myslíte vy? Je to podle vás úplně normální a v pořádku? Máte nějakou podobnou zkušenost nebo vysvětlení?