Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nedávno tu pod jedním článkem proběhla diskuse na téma nepořádní muži. Já mám opačný problém. Můj muž je přehnaně pořádkumilovný a s věkem se to stále stupňuje. Začínám být zoufalá, protože už mi taky není nejméně, chtěla bych mít klid a s ním není k vydržení.

Je nám oběma už přes čtyřicet – mně 44 a jemu 49 let. Brali jsme se před dvaceti lety, rychle za sebou se nám narodily tři děti. V té době jsem manželův smysl pro pořádek dost oceňovala. Opravdu se hodně staral o domácnost a žádná práce mu nebyla zatěžko. Už tehdy mě ale trochu rozčilovalo jeho přehnané pedantérství, ke kterému měl sklony. Ale říkala jsem si, že každý jsme nějaký a že si na to časem zvyknu.

Nezvykla jsem si. Postupem let proměnil můj manžel náš byt v hygienickou stanici. Nebudu rozepisovat vše do detailů, ale na rovinu říkám, že se to nedá vydržet. Vše musí být naprosto dokonalé, v zákrytu, bez jediného smítka, šmouhy. Celé dny neděláme nic jiného, než že průběžně odstraňujeme stopy toho, že v bytě žijeme. Kapička vody na umyvadle je neodpustitelný prohřešek, odložená lžička v dřezu také. Prádlo musí být všechno (ano, opravdu všechno, včetně spodního prádla) vyžehlené a poskládané do dokonalých úhledných komínků.

Jsem k smrti unavená tím neustálým bojem s větrnými mlýny. A hlavně se svým mužem. Jakékoli argumenty nepřijímá, vůbec o tom nechce diskutovat. Podle něj je to takhle potřeba a my jsme povinni to dodržovat. Trpí tím děti, trpím tím já. Není to ale tak, že by manžel jen rozdával úkoly. To ne, on se na všem aktivně podílí. Je neuvěřitelně výkonný. Ale běda, když se nezapojíme všichni.

S obavou hledím do budoucna a přemýšlím o rozvodu. Neumím si představit, že až vylétnou děti z hnízda a my zůstaneme sami, budu s ním. Zatím nás pohromadě drží ty děti. Ale to už je jen do času, jsou velké. Co pak budeme my dva dělat? Tedy, já bych věděla, co bych dělala, kdybych nebyla nucená pořád jen uklízet. Ráda bych se přihlásila do nějakého turistického oddílu a chodila na výšlapy, zašla si do kina, za kulturou, nebo jen tak s kamarádkou na večeři. Určitě bych se nenudila.

Jen k tomu rozvodu ještě nejsem úplně odhodlaná. Dvacet let je dvacet let, manžel toho pro rodinu hodně udělal, děti má rád. Kdyby nebyl tak pedantsky čistotný, dalo by se s ním i normálně žít. Ale takhle? Zjišťuji, že ztrácím síly. A obávám se, že lepší to nebude.