Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak se k nám vrátily Brigády socialistické práce, napadlo mě, když jsem si vyslechla vyprávění kamarádky Jitky. Je vdaná, mají s manželem dvě děti – 8 a 5 let. Před časem se jejímu manželovi profesně velmi poštěstilo: vyhrál konkurs na celkem významné a dobře placené místo v jedné velké nadnárodní firmě.

První měsíce si rodina musela zvykat na trochu odlišný režim. Změna spočívala hlavně v tom, že se tatínek vracel z práce někdy i pozdě večer. Pracovní doba od – do pro něj přestala existovat. Aspoň že víkendy měl volné a mohli je trávit všichni pohromadě.

Když se občas v týdnu stalo, že šel manžel večer s kolegy třeba na kuželky, chápala, že se potřebuje odreagovat a poznat s novými kolegy také jinde než jen v práci. I ona někdy zajde s kolegyněmi na kávu. Na tom nic není.

Pak ale přišel Jitčin manžel domů s tím, že o víkendu jede na jakýsi firemní zájezd, který má sloužit k utužení kolektivu. „Tak pojedeme, dětem se to bude určitě líbit,“ byla její odpověď. Dost ji však překvapilo, když se dozvěděla, že rodinní příslušníci jsou z akce vyloučeni. Zúčastnit se mohou jen zaměstnanci firmy. Na programu dvoudenního pobytu byly samé lákavé kratochvíle: golf, bazén, grilování – či vlastně barbecue – ať jsme styloví. A večer hudba, tanec, karaoke a společenské hry.

„Nebudu stíhačka,“ předsevzala si Jitka a s úsměvem zamávala odjíždějícímu manželovi. Celý víkend se snažila nemyslet na blonďaté, prsaté, dlouhonohé asistentky a manažerky, kterými bude její muž celé dva dny obklopen. V sobotu dopoledne zlikvidovala všechny resty nahromaděné v domácnosti přes týden a vymyslela program pro sebe a pro děti. „Jde jenom o jeden víkend,“ utěšovala se.

Že to nebyl jen jeden víkend v tomto duchu, však zjistila o dva měsíce později. Opět nastala doba, kdy bylo nutné utužit kolektiv, a manžel Jitce oznámil páteční odjezd. To už se vzepřela. Má rodinu, přes týden je v práci až do večera, každou druhou středu chodí ještě na kuželky – či vlastně bowling – ať jsme styloví... Není možné, aby zase odjel na celý víkend pryč. Přece nevymění svou rodinu za kolegy z práce. Její muž ji chápal, ale vysvětlil jí, že to není tak jednoduché. Akce není povinná, jenže ten, kdo na ni nejede, bývá pak tak trochu stranou všeho dění. Je prostě žádoucí se jich aktivně účastnit a vyjádřit tak svou loajalitu. Všude je něco a on o místo v té firmě přijít nechce. V pátek se sebral a odjel.

Uplynuly další dva měsíce... a co myslíte? Kolektiv je, zdá se, stále málo utužený, takže to musí v sobotu a v neděli napravit. A kde jinde než na oblíbeném místě s golfem, tancem, alkoholem...

Jak o tom tak přemýšlím, přiznám se, že tomu moc nerozumím. Jak je možné, že si některé firmy nárokují i volný čas svých zaměstnanců? Proč – když už mají tak silnou potřebu „tužení“ – nepřiberou i rodinné příslušníky svých zaměstnanců? Nedochází lidem ve vedení, že takovými požadavky vlastně způsobují problémy v rodinách? Mají pocit, že jejich firma musí být pro zaměstnance důležitější než vlastní děti? A podle toho pak hodnotí kvalitu a míru loajality? Nejsou takové „utužovací“ akce určené hlavně k tomu, aby se utužily mimomanželské vztahy? Protože – co si budeme povídat: alkohol, pomalý tanec „tělo na tělo“ a svůdně mrkající očka ztepilé asistentky obchodního ředitele dokáží nahlodat snad každého normálního chlapa.

Jak byste snášely, kdyby vás manžel každé – dejme tomu – dva měsíce na víkend opouštěl v zájmu upevnění pracovního kolektivu? Vadilo by vám to, nebo ne? Považujete takové firemní víkendy za správné a pro firmu přínosné a nezbytné? Nebo je to podle vás jen nafouknutá bublina a hraní si na „něco víc“? Napadlo vás – stejně jako mě –, že důsledkem upevněného kolektivu může být zcela rozložená rodina? A kdyby po vás vaše firma chtěla, abyste takto odjížděla od své rodiny, přistoupila byste na to?