Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

body pro registraci

Klaudie: To je přesné. A zapomněly jsme ještě na to, jak ve svém volnu bude shánět pro registraci. Ale to už je další kapitola.

Hmmm...no tak to je fakt bomba.Vlaďko,ani nevíte,jak Vás chápu.Jsem taky zdravotní sestra,mám dvě děti,vrátila jsem se na odd.akutní lůžka,protože svou práci miluji,potřebuju "frmol".Je to už sedm let po mateřské.Stejný problém:manžel začal s nesouhlasem,postupem let se vše zhoršovalo,přišly výčitky a narážky na to,jak to že miluju svoji práci(on ne),s každým novým účesem bylo peklo,protože vždy to bylo (prý) kvůli někomu,doktor ,zřízenec...atd.
Rozhovory typu:kompromis,neexistovaly.Rodinu jsem měla v pořádku,ale ubíjelo a stresovalo mne to napětí,které vyvolával.Byla jsem sebevědomá žena,se smyslem pro pořádek,starost o rodinu a šťastná v práci.
Teď jsem troska.Před rozvodem a zničená.
Nechci tím říct,aby jste ustupovala,to v žádném případě,jen si dejte pozor,ať si zachováte důstojnost,pokud se rozhodnete jít za svým.V mém případě jde o nízké sebevědomí mého muže,který se mne snaží zničit.
Otázkou je,co je lepší....

Milá Vlaďko,na tvém místě bych to zkusila.Když jsem šla do práce,manžel nadšenej nebyl,do tý doby si s malým nanejvýš hrál a neuměl ho ani oblíct,ale jak správně psaly holky,peníze nedal.Denní práce u nás nebyla,jedině s dojížděním a to by bylo ještě horší.Klukovi byl rok,mateřská tenkrát platila na jedno dítě 6 měsíců a počítala se od doby,kdy se nastoupilo,tedy i nějakej ten tejden před porodem.Podporu rodičů jsme neměli.Já jsem si to obrečela,protože takhle malinkej klouček měl být u mámy a ne v jeslích.A náhodou - bylo to nakonec fajn.Dělala jsem dvanáctky,ranní,noční.Do jeslí prcka vodil a vyzvedával manžel,já jsem byla od 6 ráno do 7 večer pryč.V jeslích byl synek nanejvýš 2x týdně a manžel se o něj nejen naučil starat,ale nějak ho to začalo bavit.Konečně se z něj stal táta a já jsem byla taky v pohodě,určitě ve větší,než ty uštvaný maminy,co musely vstávat každej den,budit děti,který pak rozespalý vozily do jeslí nebo školek.A o víkendu ten jeden den to zvládal taky.Já vím,že je to pro tvého muže zátěž,ale když je to jen na odpolední - prostě se s ním domluv,že to jen na určitej čas zkusíš,ostatně,na ranní můžeš vždycky.A on alespoň uvidí,co to je - dá dcerku do školky občas,ale ty bys to takhle měla denně a nakonec ti vyjde vstříc.Držím ti palce,aby to vyšlo a aby se ti v práci líbilo!

Taky se domnívám, že by se Vlaďka měla rozhodnout podle sebe a vyzkoušet si své rozhodnutí v praxi. Je na pováženou, že si manžel dovoluje jí zakazovat pracovat na směny a odůvodňuje to tím, že matka se má starat o dítě. A co otec? Ten tu povinnost nemá? My se s manželem střídali na 3 směny, později na 2, právě kvůli dětem, aby nemusely do jeslí. A musím ho pochválit, staral se o ně opravdu pečlivě. Je fakt, že jsme se moc my dva neviděli, ale děti nemusely vstávat do školky v 5 ráno. Jasně, že jsem byla ráda, když jsem pak mohla dělat jen na jednu směnu, ale to už byly děti samostatné.
Neuznávám zákazy, každý má mít možnost se sám na vlastní kůži spálit

PS: on každému ten mladický entuziasmus a nevyčerpatelná zásoba energie jednou dojde. Taky jsem měla ve dvaceti pocit, že potřebuju práci, kde se člověk fakt "nenudí" a "realizuje se". Poté, co jsem na vlastní kůži poznala, co mnohá vysněná místa skutečně obnášejí, jsem ráda za klidné místo, které mi umožnuje vzít si dovolenou, mít taky soukromý život a ne pořád přesčasy...atd...prostě všeho do času.

Až se pisatelka "vyrealizuje" a po nějaké době bude "padat na ústa", třeba se jí najednou ta ambulance bude zdát docela přitažlivá.
To je prostě o úhlu pohledu.
První láska po dvaceti letech taky vypadá úplně jinak.

Jer to jak říká Ota. Ze to bylo super za svobodna, neznamená, že se jí ted v praxi bude zdát taky super, že dítě vidí minimálně.
Ale přijít si na to asi musí sama, že se zbytečně honí a v té opovrhované ambulanci má ve tři, čtyři hodiny padla a může mít ještě nějaké aktivity s dítětem, nebo sama.
Takhle bude jen lítat jako hadr na holi, dítě vidět minimálně a "předávat si ho s manželem mezi dveřmi".

Jedině domluva, ale pravda je, že pro ty děti, to není zrovna to nejlepší, když je máma pryč!

mam-ča: jasmine: Naprostý souhlas, taky to dobře znám, dopoledne děti ve škole nebo školce, já doma, odpoledne děti doma, já v práci, návrat v noci, kdy už děti spí, víkendové 12 hod. směny, totéž svátky, noční jsou další samostatná kapitola. Vřele doporučuji. Teď jsem na mateřské se 3. děckem, šťastná, že jsem z toho kolotoče venku, i když i teď pracuji a po mateřské do nemocnice na 3 směny ani omylem.

chytrájakrádio: krasne jsi to napsala

ježiš, to musí bejt hrozně nepříjemný, dohadovat se s vlastním manželem o takový kravině... řekni mu, že nejlepší máma je spokojená ženská a ne slípka uvázaná u boudy, která se nemůže realizovat, protože je MÁÁÁÁMA.

Bellana: spíš než despektektem bych to nazval realismem .

Podle mě je to s návratem novopečené matky do práce jako s návratem na oblíbené místo z dětství . Riziko deziluze je značné.

Hele nedávno nastoupila kamarádka mé ženy po tříleté mateřské do místa kde předtím dělala 7-8 roků ... moc se na to těšila a teď s tím sekla . Trvalo to pět měsíců a říká , že to nějak není ono tak jako předtím ....

A viděl jsem víc takových případů u mě v práci.

Klidně aťdo toho jde jen ať proboha od toho nečeká moc.

Já jsem pro domluvu. Dohodnite se s manželem, že to zkusíš. Řekni mu, že to vzdáš, kdyby to nefungovalo, ale že ti to má nechat zkusit, aby jsi mu nemusela vyčítat, že tě práce na ambulanci nebo pod. nebaví kvůli němu. Pokud píšeš, že by pomáhali i tví rodiče, tak by až tak moc manžel strádat nemusel, teda pokud se s nimi snese.

Ota: Promiň, nepořádně jsem četla tvůj příspěvek. (Ale despekt v něm stejně tak nějak cítím.)

Bellana: já jí ho neberu říkám že si ho "zcela správně" prosadí a i dřív tady jsem řekl , že je to lepší když to zkusí ... jen si myslím , že to nakonec sama vzdá .. protože to bude prostě docela jiné než si představuje. To je celé.


BTW :
Ono totiž nejhorší ve vztahu je pocit, že jsem se obětoval(a) a něco nezkusil kvůli rodině, partnerovi nebo třeba kvůli pověsti a nepřišel jsem na to sám v praxi že to není až tak růžový