Pracujeme spolu, žijeme spolu... a já mám pořádnou ponorku
Minulý týden jsem si přečetla příběh čtenářky Kláry „Když dva chtějí, ale nemohou být spolu“. Rozhodla jsem se, že se s vámi také podělím o to, s čím bojuji. Možná tím Kláře i ostatním, kdo prožívají podobné trápení, trochu poodhalím druhou stranu mince. Mám totiž úplně opačné starosti.
Manžel je oční lékař a já zdravotní sestra. Pracujeme spolu v naší soukromé ordinaci. Jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně. Den co den. Už sedmnáct let.
Věřím, že je smutné, když se dva mají rádi, a nemohou být spolu. Jenomže ono je to možná ještě těžší, když spolu dva musejí být neustále. I když se také mají rádi.
Klidně se přiznám, že ponorkovou nemoc pociťuji velmi silně. Například když můj muž telefonuje, já už předem přesně vím, co bude říkat. Vadí mi způsob, jakým si myje ruce, že smrká, jak se tváří, když vypisuje recepty... Zkrátka někdy mi vadí i to, že dýchá. Jsem si jistá, že jemu na mně také vadí spousta maličkostí, kvůli nimž jsem pro něj občas nesnesitelná. Dělat úplně všechno společně je opravdu náročné. Žít, pracovat, jíst, spát, odpočívat o víkendech, jezdit na dovolené. Přesto ho mám moc ráda a vím, že takový náš život prostě je a bude. Lidé, kteří žijí podobně, vědí, že potřebují nadhled, humor a toleranci v mnohem větší míře než páry, které žijí „standardně.“ Ráno si dají pusu, každý odkvačí na svou stranu do práce, odpoledne se sejdou doma a povyprávějí si, jak se měli. A už se moc těší na pár dní společné dovolené. My se naopak těšíme na to, kdy drahá polovička zmizí z dohledu, doslechu a dosahu alespoň na hodinu. Jsou to pro nás vzácné chvíle soukromí a odpočinku.
Ani jeden extrém není dobrý. V obou případech jsou podle mne partnerské vztahy vystaveny velkému tlaku.
V poslední době mi dochází nadhled, humor i tolerance. Jsem bezdůvodně vzteklá a napjatá. Na sebemenší maličkost reaguji nepřiměřeně. Stačí, aby mi muž řekl dobré ráno, a začínám zuřit. Hledám na něm chyby a sama sebe přesvědčuji, že za to může on, protože se změnil. Pak si však uvědomím, že ten, kdo vyhledává zbytečné konflikty, jsem já. Čím víc zůstává v klidu, tím víc mne štve. Nějak se s tím v poslední neumím poprat.
Poraďte mi nějaký spolehlivý recept, jak zůstat klidná a nerozčilovat sama sebe. Máte-li podobné zkušenosti a způsob života, zajímalo by mne, jak pracujete se svou (většinou zbytečnou) averzí. Jak se srovnat ve vypjatých chvílích „ponorkového syndromu“?
Hana
17.3.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 32 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Pracujeme spolu, žijeme spolu... a já mám pořádnou ponorku
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Gargamel: psychická rehabilitace - to je dobrý výraz 
Existuje jediné řešení: NEBÝT spolu 24 hodin denně.
1. Zřejmě se máte rádi. Ale jestli budete nervní a neřeknete proč, zaženete ho do kouta a láska-neláska, vezme roha! To se nedá vydržet věčně. Chce to rozumně a bez nadměrných emotivních výlevů si o tom otevřeně popovídat.
2. NEMUSÍTE být spolu 24 hodin denně.
a) najděte si koníčky, zájmy, které budete provozovat samostatně, bez toho druhého, aspoň hodinku, dvě denně: sport, posilovna, procházky, venčení pejska, kino, divadlo, návštěva sportovního podniku, pokec s přáteli- nemusíte mít všechny společné. Po práci neseďte oba na zadku doma.
b) pokud nejste Bonnie a Clyde, nevidím důvod, proč byste museli spolu pracovat. A jestli nemáte důvěru k cizím osobám, dopřejte si aspoň pauzu. Je přece běžné, že doktoři nebo sestry za sebe zaskakují, když onemocní. Neznají jen svůj rajón. Je přece možné domluvit se a pravidelně se zastupovat, např. na týden, 14 dní jednou za čtvrt nebo za půl roku. Všem ta změna jen prospěje.
c) hoďte se marod a jeďte do lázní, stejně už jste na psychickou rehabilitaci zralá.
Dadka: ono u chlapů nejde o nechuť řešit problémy, ale o nechuť kvůli předrážděné ženské zbytečně vyrobit další.
Střet nepřiměřených emocí problém neřeší, ale stupňuje. Jenže taková nervní ženská si pak připadá přehlížená (nebo si začne myslet, že on je slaboch, "hodnej vůl, co ustupuje", začne tím víc prudit a hustit, až schytá, co si zasluhuje. Chlap většinou nemá potřebu realizovat svou osobnost v hádkách. Někdo ten rozum mít musí. Lepší, když ho mají oba.
Asi před dvěma lety jsem s přítelem trávili dovolenou spolu - tři týdny. Ten třetí týden jsem ho už měla plný zuby. Chce si to jen od sebe odpočinout a je to.
chytrájakrádio: no jo, to je další blbá věc, že se každej s..e do vašeho vztahu 
Mělas jim rovnou říct "a co je ti do toho" "a co ty, vypadáš jak po hádce / velkým pláči /...." 
Sheeni: s přítelem jsem čtyři roky, z toho čtyři roky spolu pracujeme. poslední dva roky spolu i bydlíme. na nervy si nijak zvlášť nelezeme, to je ok. nejhorší ale fakt je, jak každej druhej kolega řeší náš osobní život 
třeba se s přítelem občas pohádáme, nemluvíme spolu, jedeme do práce každej zvlášť atp. obvykle se najde minimálně jeden chytrák, kterej se zeptá: co se stalo? nejste nějaký pohádaný? grrr, co je mu do toho, já se ho přece taky neptám, jak to má doma on... jinak shodou okolností teď přítel změnil místo a mě to samé čeká za 14 dní. takže už budeme "normální" opravdu nemůžu říct, že bysme se nějak štvali, ale na druhou stranu jsem opravdu ráda, že už ho neuvidim furt 
Sheeni: je prava, když se nad tim tak zamyslim, že my se nejvíc hádáme, když se málo vídáme. jako by nám chyběl čas na klidný pokecání. řešíme všechno narychlo a pak se akorát pohádáme. ale když sme spolu třeba tejden 24 hodin denně, tak je to lepší. něco na tom bude
To, co tady Hana popisuje, mi přijde jako ideální ceasta do vztahového pekla....Já teď zrovna nechtěně končím ve svém současném zaměstnání, a můj přítel mi navrhoval, zda mu nechi jít děat sekretářku...ne , nehci, to radši půjdu na pracák, páč bych asi pak byla nejen bez práce, ale i bez přítele, páč denodenní kontakt i v práci by patrně jeden z nás nepřežil - buď bych ho musela zabít nebo jít sebe oběsit.... Podle mě je řešení docela jednoduché - mrkněte se na inzeráty s nabídkou práce, na inzeráty různých poliklinik či nemocnic - teď je po zdravotnických racovnících dost sháňka, takže by myslím nebyl problém si sehnat práci jinde a naopak zaměstnat ve vaší ordinaci někoho jiného....zkuste to manželovi alespoň navrhnout, je možné, že to taky přivítá...
Sheeni: to jo, je to přesně tak. Tam tak úplně nejde oddělit práce a soukromí, anebo to oba musí striktně dodržovat, ale nechtěla bych to. A myslím, že je jedno, jestli pracují ve stejné firmě, nebo hůř na stejným oddělení nebo ve stejné místnosti, anebo podnikají společně - oba případy jsou na
Zaffira: Já osobně si to nedovedu představit...vadí mi, že v případě takových párů i v práci si nosí práci domů a do práce zas nosí jejich osobní problémy, které pak řeší půl firmy...je to hodně nepříjemné pro ostatní...
Sheeni: já kdysi taky chodila s jedním, co jsem s ním pracovala, ze začátku to bylo fajn, jenže on se pak nechtěl vídat o víkendu, jako spolu vůbec něco podnikat, až to šlo do háje, a já pracovat jinam, a mě se kupodivu neskutečně ulevilo
Proboha, proč spolu tráví celých 24 hodin denně?! Copak jsou siamská dvojčata? Samostatně života neschopná???
jelítko: Moje kamarádka s přítelem dělala, byli spolu 7 dní v týdnu skoro 24 hodin denně a všechno super, teď je na mateřské a vidí se málo a začínají problémy...to fakt strašně záleží na těch lidech...
tento způsob života zdá se mi jako cesta do pekel
.gif)
Tak to si vůbec neumím představit! Máš můj obdiv, žes vydržela tak dlouho!
Jela bych na nějakou dovolenou s kamarádkou, to by mohlo pomoci
