Žila jsem s mamánkem
Až do nedávna jsem si myslela, že termín „mamánek“ je výmysl nějakého chorého feministického mozku. Vadilo mi, když se některé ženy vyjadřovaly o mužích pohrdavě a dělaly z nich neschopné, retardované blbečky, kteří se o sebe nedokážou postarat.
Nyní se musím všem ženám, které jsem takto nespravedlivě nařkla ze zaujatosti, hluboce omluvit. Po ročním chození a dvouměsíčním společném bydlení jsem pochopila, co výraz „mamánek“ vlastně znamená. Jednoho takového jsem totiž měla doma.
Dokud jsem spolu nebydleli, nic „podezřelého“ jsem nepozorovala. Alespoň nějak výrazně. Pravý rys jeho povahy se projevil až ve chvíli, kdy jsme se domluvili na společném bydlení.
To, co našemu soužití předcházelo, je jen těžko uvěřitelné, a kdybych to nezažila na vlastní kůži, zařadila bych to někam do kategorie sci-fi. Došlo mi totiž, že ke každému správnému mamánkovi patří především jeho maminka. Přesněji: starostlivá maminka.
Dosud celkem fajn ženská, kterou jsem občas vídala na nedělních obědech, se totiž v okamžiku našeho sestěhování proměnila jako mávnutím kouzelného proutku. Ledva jsme se zahnízdili, přispěchala na kolaudaci. A při té příležitosti mi předala do opatrování poklad největší – svého syna. Zcela vážně mne instruovala, co rád jí a co nesnáší, na co je alergický, na co je zvyklý a čeho se naopak mám vyvarovat. Na mé námitky, že „však se nějak srovnáme“ odvětila, že bych jí měla být za tyto dobře míněné rady vděčná, jelikož se díky nim můžu vyhnout mnoha nepříjemnostem a zbytečným hádkám.
Mávla jsem nad tím rukou a pomyslela si, že ona s námi žít nebude a my se beztak zařídíme podle svého. Jakého omylu se dopouštím, jsem zjistila velice brzy. Přítelova maminka s námi skutečně fyzicky nežila, přítomna však byla neustále.
Zpočátku jsem narážky ve stylu: maminka má tu omáčku tmavší, ty knedlíky nadýchanější a žehlí mi i slipy, přecházela s humorem a snažila se je zlehčovat. Doufala jsem, že to Honzovi dojde. Nedošlo. Naopak přitvrdil. Podle něj je má povinnost zajistit mu takový servis, na jaký byl zvyklý, protože jsem žena, tedy strážkyně rodinného krbu, pohody a lásky.
Nechápala jsem to a nechápu dodneška. Vysokoškolsky vzdělaný, téměř třicetiletý odborník se chová jako nesvéprávný hošík, který má dojem, že jediným úkolem a posláním ženy je do roztrhání těla pečovat o jeho blaho. Pár týdnů jsem se snažila o nalezení nějakého kompromisu. Marně. Podle něj já musím všechno a on nic.
Trpělivost mi definitivně došla, když jsem ulehla s anginou. Bylo mi zle, a tak jsem se poctivě léčila. K mému nemilému překvapení mi Honza nebyl ochoten jakkoli pomoci, nezaznamenala jsem ani náznak nějaké starostlivosti. Naopak. Po příchodu z práce se divil, že není uvařená večeře, když jsem celý den doma.
Když se pak jednou sebral a odešel se najíst k mamince, pochopila jsem, že tohle je konec. Najednou jsem si ho přestala úplně vážit, došlo mi, že pro mne nikdy nebude tou pravou oporou. Když se vrátil, sdělila jsem mu, že naše soužití byl omyl, že se s ním rozcházím.
Velice ho to zasáhlo. Vůbec nechápal, v čem je problém. Vždyť se přece šel najíst, protože má po celodenní práci hlad. A vlastně mi tím ušetřil práci, protože netrval na tom, abych vařila já.
Tuto argumentaci mi předkládal velice přesvědčivě a mně došlo, že je to beznadějný případ, nikdy se nezmění. A ačkoli nejsem zvyklá se vzdávat a odcházet bez boje, tentokrát jsem se zařídila po svém. Nemíním mrhat svou energií a pokoušet se ho převychovat. Mám pocit, že by se mi to stejně nikdy nepodařilo, protože jeho životní postoj je v něm hluboce zakořeněn.
Rozešli jsme se, on se odstěhoval zpátky k mamince a já zůstala v „našem“ pronajatém bytě sama. A věřte nebo ne, je mi dobře. I když červíček pochybností, zda nebylo mé rozhodnutí unáhlené, přece jenom hlodá.
Co myslíte, je možné takového muže „převychovat“? Naučit ho, že nejen ostatní mají odpovědnost vůči němu, ale i on vůči nim? Setkaly jste se někdy s mužem, který – ač dopělý a svéprávný – byl stále v zajetí a pod vlivem své milující maminky? Také by mne zajímalo, co ty ženy vede k tomu, že své syny takto vychovávají. Chápete to někdo?
3.11.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 46 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Žila jsem s mamánkem
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Víte o tom, že je to teď civilizační problém, taková malá CHORŮBKA? Čím dál více mužů jsou mazánci svých rodíčů - tedy matinek. Bojí se od nich odpoutat a jít do něčeho neznámého. Mám pocit, že doba se jaksi otáčí. Toto co říkám není žádný feminismus. Jen mi příjde hrozné, že muži se drží maminek, nechají se obsluhovat, prát, vařit, žehlit... Že jim není hanba!!! Neumí se postavit na vlastní nohy. Vlastně oni se bojí. Bojí se jít do něčeho neznámého. No, co to je za dobu??? A když už se odhodlají začít s nějakou ženou, tak chtějí to, co měli předtím. Ale to prostě nejde. Můj osobní názor je takový, že není možné muže převychovat, ale utlumit některé jeho návyky a to jen v případě DOKUD JE MUŽ ZAMILOVANÝ. VZÍT TO ZA PAČESY/PODCHYTIT HNED OD ZAČÁTKU VZTAHU. PAK UŽ NENÍ ŠANCE. Protože muž, který je zamilovaný, je ochoten dělat věci, které později už nemůžete podchytit. Jenomže která z nás pozná na začátku zamilovanosti, že je to maminčin mazánek. Můžeme poděkovat dnešním matkám, které to s péči přehánějí a neuvědomují si, že nejvíce ubližují jim. Tam kde je většinou pár - matka a otec, většinou rodiče očekávají, že děti vyletí z hnízda a budou konečně mít klid a čas na sebe. Tam, kde je matka sama, drží se syna zuby nehty. Muži by se měli zamyslet sami nad sebou. Proto, když se ptáte žen, jaké chtějí muže: každá vám řekne jako 3. či 4. vlastnost: samostatného, nezávislého... . Víme o čem mluvíme. Ale je to smutné. Sama autorka tohoto článku udělala dobře. Neměla byste šanci jej předělat. Spíše ho to bude později mrzet, protože každá další narazí stejně, pokud bude jako Vy. A pak teprve si začne ON uvědomovat, že takto to asi nejde. Že chyba není v nich, ale v něm. A pak teprve mamince může poděkovat. Jen si nesmí najít pipku, která se podvolí a stane se jeho otrokem. Všechno má své meze 
Tady žádná převýchova není reálná. Jediná možnost je, že odstěhujete jeho matku na druhý konec světa a pokud to nevyjde - což je ta pravěpodobnější verze - tak zbývá jen říct - ruce pryč od takového chlapa!
v Žádném případě nepředělávat chlap muže mit spoustu chyb ale kdyz je mi zle a neumi se o me postarat at tahne.chci OPORU!!!!
Převychovat chlapa?! To je naprostá utopie a ztráta času i sil.
.jpg)
chytrájakrádio: existuje, jen je jich malo
Chová se tak jak ho to matinka naučila...kdyby ho doma jako dítě přiměřeně zapřáhla, tak by mu to nepřišlo nijak divné. Takového chlapa je lepší obejít obloukem, byť by byl krásný jako obrázek, v rodině je však nanic, jen opruzuje.
je možná ho převychovat,jen když se odstěhujete na Sibiř nebo jeho mámu
.jpg)
No tak to je strašný - takový přitel je opravdu k ničemu, očekává plný servis a sam neni ochoten hnout prstem ani když je partnerka nemocná ... pryč od něj! 
chytrájakrádio: jo jo exsituje, my šťastné ženy přece, kurňa to je teda otázka
.JPG)
Ahoj, nevím co je považováno u mužů za "normální" a co nikoliv, ale za sebe mohu konstatovat, že každý to má doma takové, jaké si to zařídí. Já jsem ženat 21 let (nevím, jestli UŽ nebo TEPRVE...
) a naše domácnost vždy fungovala tak, ja fungovali všichni její členové (5). Do prací "ženských" se nehrnu, ale ani se jim nevyhýbám, beru to tak, jak to přijde a to samé očekávám od své ženy. Pokud to jde, nežehlím a naopak nechci po ní, aby uměla vyměnit kolo na autě, nebo vadnou baterii, každý máme tu svou parketu, kde jsme si jistí a kde to domácnosti prospívá.
Co ovšem poslední dobou řešíme poměrně často je, aby se nějaký ten mamánek nestal z našich dospělých kluků... !!!
Simono, dobře jsi udělala 
Holky já vám nevim. Existuje vůbec někdo normální? Já o tom začínám silně pochybovat. 
dadka: 
jo tak mesic na dodelani restu bych brala tez :-)
mno.. a ad opravy.. kromeč semo tamo prisiteho knofliku, fakt neopravuju, ale rovnou vyhazuju..
Stanik: Já bych doma byla a věnovala se domácím činnostem, ale tak měsíc, abych dodělala všechny resty, jako zašívání, žehlení, generální úklid a potom zase hurááá do práce. Doma bych zblbla.
S opravami prádla je to u nás tak, že prádlo skládám do proutěného koše s víkem, tam to není vidět a když se k šití dostanu, tak je nám to malé nebo vyšlé z módy.Takže jednodušší je to hned vyhodit.
Mamánka jsem neměla (ale náběh asi měl), jeden ex mi kdysi oznámil: Nemáme doma chleba..ať se to laskavě už neopakuje....Už se nikdy neopakoval ani podobně nevhodně nezeptal...
Šťastná Baronka: tak já s otcem vycházím až od doby, co jsem se odstěhovala z domu, tak to taky neumím posoudit ...znám to spíš z filmů, kdy otec opečovává dcerunku a hned tak někomu ji nedá
