Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Můj článek je dosti pitomý, věřím, že se tu na mě všichni sesypete jako vosy, ale asi to potřebuju slyšet – jak jsem blbá. Už přes dva a půl roku mám přítele, s kterým si rozumím po všech stránkách, bohužel až na tu „postel“. Plánujeme společnou budoucnost, nikdy jsem nezapochybovala, že bych s ním nebyla šťastná, že by nebyl dobrým tátou. Je inteligentní, chytrý a miluje mě. I já jeho miluju a neumím si představit život bez něj. Problémem je však náš sexuální život. Nedá se sice říct, že bych s ním byla zcela nespokojená, ale začínám mít pocit, že to není to, co by to mělo být. Přítel totiž už od začátku našeho sexuálního soužití absolutně neprojevuje zájem mě uspokojit. Psala jsem zde i článek, kde jsem již tento problém zmiňovala. Zde. Trápí mě to a mrzí.

A tak se stalo, že jsem v okamžiku, kdy jsem se začala více stýkat s kamarádem, spolužákem ze školy, objevila trochu jiné pocity a snad i touhy vyzkoušet si to s někým jiným.

Právě proběhl svatý maturitní týden. Jako v každé třídě maturantů kolovaly i v té naší vypracované maturitní otázky. Rychlost oběhu se samozřejmě zvýšila těsně před „svaťákem“. I já půjčovala v dobrém úmyslu otázky z psychologie Petrovi, jak se již zmiňovaný kamarád jmenuje. V polovině svaťáku mi je měl dovézt, abych si je ještě mohla zopakovat. Když je dovezl, pozvala jsem ho dál, dali jsme si kafe a učili se. Zopakovali jsme jeden celý předmět, přičemž si ani jeden z nás nemohl nevšimnout, jak sympaticky na sebe oba působíme, a celkově, co mezi námi probíhá za jiskření. Povídali jsme si do večera, kdy musel odjet. Jelikož se nám spolu učilo dobře, dohodli jsme se na další den, že ho na oplátku navštívím já a probereme další dva předměty.

Druhý den jsem přijela a opět jsme prožili skvělé hodiny plné smíchu a učení. Oba jsme se divili, že jsme se takhle nezačali bavit dřív, a říkali si, že teprve nyní jsme se pořádně poznali, ačkoli spolu chodíme 4 roky do školy. Asi kolem osmé hodiny večer, kdy jsme konečně dodělali druhý předmět, jsme vyčerpaně lehli na postel a pustili si film. Úplně samozřejmě jsem si hlavu opřela o jeho rameno, když jsem začala pociťovat napětí, které by se dalo krájet, a touha překračovala hranice. Celý film mě provázely vlny vzrušení a touhy při každém jeho smíchu nebo slovu. Říkala jsem si, co by se stalo, kdybych se ho začala dotýkat nebo ho líbat, a zároveň si nadávala, jak nemožná jsem, když mám jako zadaná takové myšlenky. Připadala si jak největší blbec, co se jí líbí její naprosto umírněný kamarád, s kterým chodí do třídy 4 roky. Po filmu mě zase v úplně klidné atmosféře doprovodil domů. Při usínání mě však v posteli napadaly různorodé fantazie a představy, ve kterých hrál bohužel hlavním roli především Petr.

Několik dalších dnů až do dneška jsme si psali a já se mu trochu svěřila se svými myšlenkami. K mému překvapení měl Petr u filmu úplně stejné představy. Jen nic nepodnikl, protože věděl, že jsem šťastně zadaná, a myslel si, že bych mu při nějakých pokusech jednu vlepila. Pověděla jsem mu i o mých problémech, které v posteli s přítelem mám, a taky mu řekla, že i přesto ho moc miluju a chci s ním být napořád.

Petr je úplný opak mého přítele. Takový pařič, věčně někde s kamarády, bezprostřední, volný. Žije spíš přítomností než budoucností. Snad i proto mě tak přitahuje a vzrušuje. Nic víc než sexuální touha v tom není. Ani si neumím představit, že bychom vypěstovali nějaký lepší vztah. Navíc se k sobě nehodíme, jen ta sexuální chemie a jiskření mezi námi je. Poslední dny nemyslím na nic jiného, než jestli zahnout, nebo ne. Přitom vím, jak nesprávné to je. Nikdy bych si nepomyslela, že mě něco podobného napadne.

Přítele miluju a nechci ho ztratit za žádnou cenu. Zároveň mi ale STRAŠNĚ chybí takové to sexuální napětí, mazlení a vše kolem, co mi přítel nedává. Jsou to dva protilehlé póly – na jednu stranu toužím po vzrušení a poznání něčeho jiného, na straně druhé je tu přítel, který je pro mě stvořen, jen si v posteli nerozumíme úplně tak, jak bychom měli. Nejde mi jenom o sex, pořád si říkám, že to přeci není to nejdůležitější, ale mé tělo je snad silnější než já.

Zároveň nechci ztratit Petra jako kamaráda. Bojím se, že kdyby se něco mezi námi stalo, že už se nebudeme moct bavit normálně jako před tím. Petr si to nemyslí. Celé dění se teď motá kolem maturity. 3.6. maturuju. Atmosféra nabitá stresem k prasknutí a zároveň u mě ještě nabitá touhou. Jsem z toho všeho úplně na nervy.

Co si myslíte o mé hříšné duši? Mám poslechnout své tělo nebo radši mozek? Vždycky jsem poslouchala jenom svůj mozek, taky jsem za celé roky nepoznala nic bláznivého, nic jsem si neužila. Najednou jsem dospělá a mám přítele, kterého by mi mohla kdejaká závidět, ale mně to stejně nestačí. Toužím po něčem jiném. Myslíte, že jsem normální?