Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vy máte děti, ona se o ně snažila a nevyšlo to a asi ani dále nevychází. Takže si to asi představit nedovedete. Tím ale nejste špatná sestra. Vaše sestra by měla navštívit psychiatra, zkuste jí přesvědčit, že jí bude lépe a nebude mít svoje "stavy", které ničí především jí a její tělo psychicky i fyzicky. Takže žádné, jestli se nevzchopíš, tak my uděláme tytyty, ale že jde o ní. Je teď sebestředná, takže jen její důvody a plusy z léčby pro ní můžou být motivem.

Ona ma depresi, dlouhou,chronickou, bez dotahnuti k doktorovi ji nepomuzete

hehe, Lisa byla rychlejší.

Hanka může být po potratu vlivem šoku a hormonálních změn v těžké deoresi, a tam je jakékoli vyčítání a nucení k "veselosti" asi nejlepší cestou jak dotyčnou postrčit k nejhoršímu. Kdo tyhle problémy nikdy sám nezažil, těžko to dokáže pochopit, souhlasím s Grainne.
Návštěva psychologa by asi byla nejlepší, měl by s tím začít někdo z rodiny a pak nenásilně Hance podstrčit odbornou pomoc. Sama ji nevyhledá, pokud jí je tak špatně jak její sestra popisuje. A neřešením by se jí mohlo dělat pořád hůř. Pokud se jí i manžel začne vyhýbat, půjde nejspíš rapidně do kopru.
Dobré je pokud by musela něco dělat - jestli nechodí do práce a jen přežívá, sama se nedonutí. Zkusila bych jí třeba darovat štěně nebo tak něco - krom dobrého vlivu celkově (terapie kožíškem ) to že se musí o něco postarat může být ku prospěchu.

Myslím, že něco takového člověk musí prožít, aby se vcítil do pocitů druhého. Nejsem psycholog. Neumím odborně poradit.
Ale napadá mne, jestli by na první zvednutí ze dna a zapomenutí nepomohlo třeba štěně? Vím, že to pomáhá lidem, kteří přišli o někoho blízkého.

annie: Držím palce, ať udržíš svůj strach na uzdě. Prošla jsem si tím také, potrat mě hodně bolel, ale já o tom naopak s blízkými (kromě manžela) mluvit nechtěla, protože bych to neunesla. Ta nejhorší psychická muka ale přišla s novým těhotenstvím - ten strach se nedá přehlušit ničím! Udělala jsem manželovi při těch devíti měsících ze života peklo. Ale statečně přežil a miluje mě pořád. Ani si ho nezasloužím.
Neboj, dopadne to dobře. Co nás nezabije, to nás posílí. Jedna hodná sestřička mi po potratu řekla "je to jako když se pohnojí pole, teď už tělo ví, jak na to". Moc mi to pomohlo.
Bellana: lépe bych to neřekla. Tady už pomůže jen odborník (mám s tím vlastní zkušenost).

Smutek je jedna věc, ale to, co je v článku zmíněno, to že sestru vmanipuluje do pocitů viny, zahrne ji výčitkami, to mi přijde dost zvláštní, spíš že čeká neustálé opečovávání ze strany rodiny místo aby aspoň zkusila něco sama.


Je rozdíl, jestli sestře řekne, že nic takového neprožila, tak nemůže vědět, jak se cítí a nebo ji vyčte všechno na co si vzpomene a nechce vidět, že se všichni snaží jí pomoct.

A není tam zmíněno, jak se chová k manželovi, v čem spočívá to vydírání, jestli jen sedí doma a smutní a nebo si na něm vylívá veškeré skutečné i domnělé křivdy, že už ani nechce chodit domů.

Pokud nechce odborníkům, je to těžké, ale třeba by naopak pomohlo se s ní o tom moc nebavit. Dát jí najevo, že jí všichni mají rádi, když o tom začne mluvit, jen přikyvovat, nerozmlouvat a pak ve vhodnou chvíli změnit téma na něco normálního, o čem by se bavili jinak. Ne zavrhnout, ale nezdůrazňovat výjimečnost toho tématu.

Když někoho bolí zub, nepomůže mu, že ho budeme litovat. Musí k zubaři. Tady už nic nepomůže, jen dobrý psycholog, možná i psychiatr. Je špatně, že v našich nemocnicích nejsou psychologové, kteří by hned začali pracovat s ženámi po potratu či vážně nemocnými. Jsme nabádáni, ať si čistíme zuby po každém jídle, ale že se máme starat i o svou psychiku, to je u nás pořád tabu. Podle mě rodina udělala maximum, teď musí nastoupit odborník. A je jedno, jestli zjistí, že jde o depresi, nebo „jen“ o potřebu být opečováván okolím. Obojí je třeba léčit a dostat pod kontrolu.

Prošli jsme si něčím podobným - před rokem. Po třech letech se nám zázrakem podařilo otěhotnět a dopadlo to špatně.
Nebylo mi vůbec dobře, ale naložila jsem na sebe práci, proložili jsme ji dovolenou a muselo to jít.
Teď jsem těhotná a strach je ve mně pořád.
Co poradit k článku?
Manžel by měl zajít k psycholožce, nastínit ji situaci doma, ona už mu jako zkušená osoba poradí, jak manželku přimět k návštěvě její ordinace.
Jestliže se situace zhoršuje, tak to není manýr rozmazlené dámy, ale diagnoza. A tu je třeba léčit dřív, než bude pozdě.
A rady typu: už nebudeme poslouchat Tvé nářky, musíš se teď hned vzchopit mi připadají k ničemu.

Hanka je ubolena a zatim se to jeste nezahojilo. Mozna by opravdu pomohlo to "rouzlouceni se" s ditetem a dat najevo ucast, ne litost... nerikam, ze maji jeji bolest zlehcovat nebo ji davat najevo, ze uz je to tolik a tolik doby a ze uz nema "pravo" na truchleni, kazdej je jinej a potrebuje jinou dobu an srovnani se... Velice chapu rodinu, rpotoze i oni maji sve city, limity a omezene moznosti... a sily proste dochazeji vsem, nejen Hance... A kdyz neni videt snaha na druhe strane (i kdyz to Hanka nemusi delat schvalne), je to vycerpavajici. Ja myslim, ze to co se delo a delalo doted uz nelze a je na case zmenit smer. Ja bych se na miste rodiny zkusila poradit s psychologem nebo v poradne. Hanka ma podle me regulerni deprese a tam nejaky "seber se, snaz se atd." nepomuze... I nadale bych projevovala pochopeni (nelitovat!, ale ani nezlehcovat), aby se necitila sama a urcite bych se zkusila poradit s odbornikem...

Ota: jo jo, jsem závislá na heřmánkovým čaji. Myslíš, že být zavislý na AD je lepší? Zrada bylinek je v tom, že u každýho zaberou jinak, takže musí člověk hledat, nebo najít někoho, kdo skutečně umí.
bohunka: chápu, že nerozumíš, ale na druhou stranu - sama vidíš, co je třeba - čas, někdo ho má prostě delší.

Ten čas se může prodloužit třeba právě špatným postupem. Pokud se rodina snažila směřovat k zapomnění, prostě to bylo špatně a je třeba vrátit se znovu na začátek a k prožití.

Grainne: nechci ti brát iluze ale většina bylinek se vykupuje jako " sušená droga" a v každém rozumném bylinkářství tě varují před bezmyšlenkovitým setrvalým užíváním "bylinek" a před jejich vedlejšími účinky.
Jinými slovy bába kořenářka, tě může klidně udělat takový čoro moro jako psychiatr s elektrošoky....
A takový "léčivý nápoj" z ní klidně může udělat závislačku...

bohunka: ono se k knězi dá zajít i když člověk nevěří...

Grainne: Chápu ale nerozumím. Nerozumím proč někdo s takovýmhle problémem nejde k lékaři nebo ke knězi ( tam já tedy ne ). Já z toho článku vnímám že lidi kolem Hanky jsou z ní nešťastní, unavení a ač oni se snaží, tak ona s tím nedělá nic. Podle mého selského rozumu a vychování je potřeba buď hodně práce nebo pilulky - A ČAS.

bohunka: pochop, že to nejde. Nejde to úplně stejně, jako ty neskočíš 5 m o tyči. Můžeš se snažit, mít pevnou vůli, ale neskočíš.
Stejně, jako nedokážeme překonat své fyzické limity, nedokážeme překonat limity své psychiky. To, co někdo zvládá lehce, jiného přivede do psychiatrické léčebny.

Ota: to je velmi pragmatické. Bylinky získáš i bez spolupráce s odborníky, tabletky sice taky, ale můžeš způsobit nevědomky pěkný malér.
Snažím se jen napsat, že to nemusí být úmyslné za účelem získání pozornosti a především, pokud se rok pracovalo s tím, ať zapomene, je to ztracený rok a je třeba začít znovu od začátku, protože zapomenout se nedá. Taky jsem takhle ztratila rok, než mě napadlo, že to je úplně blbě a jestliže tedy ani po uplynutí lhůty nenastalo zlepšní, dělám to špatně.
Navíc jsem ani nemohla najít oporu v tom, že příště to klapne, protože mi bylo jasné, že příště, minimálně úmyslně, nebude zcela určitě.

Je třeba najít znovu ten ztracený začátek, potom už se dá jít někam dopředu, ať už je to odborná pomoc, babka kořenářka, dovolená, nebo další dítě. To je jedno, nakonec se najde to, co pomůže.