Buzeruje mě za volantem
Je mi dvaatřicet let a konečně jsem se odhodlala k tomu, udělat si řidičský průkaz. Jsem na sebe náležitě pyšná, že jsem to zvládla a zkoušky udělala bez problémů. Hned, jak jsem řidičák držela v ruce, jsem samozřejmě chtěla začít co nejvíce jezdit, abych získala praxi. A tady jsem tvrdě narazila na přístup mého manžela.
Pokaždé, když někam jedeme a já řídím, mě neskutečně nervuje. Neustále mne buzeruje, křičí na mě. Naprosto nesmyslně, nikdy jsem nikoho nějak neohrozila, ani nespáchala žádný přestupek. On je však ve chvíli, kdy sedím za volantem, jako smyslů zbavený. Podle něj špatně řadím, zbytečně dlouho čekám při výjezdu z vedlejší silnice, nejsem dostatečně pohotová při rozjezdu na zelenou. Na delších úsecích mne zase peskuje, proč nepředjíždím, když se přede mnou někdo loudá. Pravda, na předjíždění si ještě netroufnu.
Jsem z toho dost otrávená, tolik jsem se těšila, až začnu sama jezdit, baví mě to, ale manželův přístup mi bere jakoukoli chuť dál jezdit. Nejraději bych se na to vykašlala. Neudělám to jen proto, že by on z toho asi měl radost a mohl by říkat, že jsem na řízení levá.
Tuhle jsem si zkusila vyjet sama, bez něj. Prostě jsem si vzala auto a vyrazila na nákup. To byla, panečku, jízda. V klidu, bez nervů. Bylo mi přímo blaženě. Ovšem jen do té doby, než jsem se vrátila a dostala od manžela vynadáno, co si to dovoluji vzít si sama naše společné auto. Opáčila jsem, že si dovoluji jen to samé, co on, když jede někam sám. On prý může, protože je vyježděný a já nad sebou potřebuji dozor. Tohle mi doslova řekl.
Máme kvůli tomu dusno, protože ani jeden nechceme slevit. On trvá na tom, že sama jezdit nesmím, já zase nechci řídit, když je v autě on. Když se s ním snažím promluvit a vysvětlit mu, že jeho přístup v roli spolujezdce mne strašně nervuje, je schopný to uznat, dokonce i slíbí, že si bude dávat pozor, ale nikdy to nevydrží. Jakmile sednu za volant a on vedle mne, nejpozději na první křižovatce to začne: Jeď už krucinál, na co čekáš, to je strašný tohleto…“ Kdyby to alespoň říkal normálně, ale to jeho nekonečný řvaní mě šíleně deptá.
Vím ze svého okolí, že tímto způsobem reaguje většina mužů. Proto se ptám – přejde to toho mého někdy? Taky jsem měly se svými manžely problémy, když jste začaly samostatně řídit?
5.1.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 78 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Buzeruje mě za volantem
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tak to můj manžel mě za volantem maximálně podporuje, dokonce mi kolem auta vše zařizuje a tak nemám absolutně ýádné starosti co se jeho servisu týče. Naposledy mi dokonce kouplin nové pneumatiky z https://www.pneuok.cz/ , prý aby věděl, že mi auto bude dobře držet i na zasněžené silnici.
Tak tohle bych já sama za sebe také nesnesla, proto jsem si radši koupila svůj vlastní automobil od https://www.truck1-cz.com/jina-technika/osobni-auta , aby mi manžel nemusel říkat, že se bojí o svoje autíčko a podobné žvásty... ;-)
Chce to se ozvat - já dělala řidičák téměř v 50ti, protože drahoušek podruhé kvůli pití přišel o řidičák a "idiotentest" bohužel nezvládl, zpočátku to šlo, ale když zařval ACHTUNG a nic nedodal, měla jsem tendenci zůstat stát uprostřed křižovatky (delší rady v němčině jsou taky na nic, než to mozek přeloží, může být zle). Když bazíroval na 10 cm při parkování zpátečkou mezi 2 drahé vozy (šli jsme na nějakou oslavu) - nechala jsem ho vystoupit a když kecal se známými, pomalu jsem vyjela a odjela domů. Byla jsem natolik slušná, že jsem mu okénkem hodila cest.pas - bylo to 100km od našeho domova na opačné straně hranic. Od té doby už ani nepípl (a to jsem mu dělala taxikářku ještě pár let) - a pak, že "se slušností nejdál dojdeš" ?!
Ahoj, mám obavu, že ho to nepřejde. Asi bys dost razantně měla manželovi sdělit, že zkoušky byly s komisařem, a jestli on usoudil, že můžeš jezdit sama, tak jezdit sama můžeš - máš řidičák!!! Já mám řidičák od svých 18ti let, a to je už dost dlouho, ale před pár lety jsme vyměnili stařičkou 120tku za Oktavii, a můj partner měl snahu mi i sahat do řízení- prý bych se nevešla k obrubníku a odřela disk.... Vyštěkat do patřičných mezí!! A ozvat se dost nahlas. A taky je dobré zastavit a suše oznámit: Buď vystup, nebo mlč! Držím palce a nenech se otrávit.
Můj muž měl ty tendence taky, ale jednou jsem ho tak sprdla (sprostě, až jsem se styděla :-) ), že se lekl a zamyslel, od té doby sedá většinou v zadu a radí jen když je dotázán.vím, že pro jeho prozření byl nejzásadnější argument, že žádný učený z nebe nespadl a aŤ si laskvě vzpomene jaké to bylo, když jsme si koupili auto a on usedl asi po osmi letech za volant.
tohle zažívá přítule mého bratra..můj bratr přišel před dvěma lety o řidičák a jeho přítule ho má necelý rok.byli ted u nás na návštěvě tak sem byla i svědkem bratrova buzerování,poučování a nadávání,když za volantem seděla jeho přítule..chudák holka 
to bylo samé,"ted si zařaď,teď nesmíš řadit,najeď si pořádně,takhle to nevyjedeš,"atd..když sem s ní v aztě seděla chvíli sama,říkala že jí můj bratr v tomhle děsně rozčiluje,že je z něho akorát tak nervozní..se jí vůbec nedivím 
Mám řidičák od 18 let.( takže 30 roků) Byla jsem vyhledávaná "taxikářka" kamarádů. Můj otec, řidič z povolání, na mě byl náležitě pyšný. Manžel si řidičák udělal v 35 letech, co té doby jsem jeho a rodinu odvozila všude já. Ještě vloni o vánocích sem slyšela, jak říká mojí mamince, že mu trvalo pět roků, než se naučil jezdit tak dobře jak já. Vloni v tuto dobu musel na operaci mozkového nádoru. Potom sem ho celé jaro vozila do Brna (65 km) na ozařování, chemoterapii a kontroly. Od první jízdy jsem trpěla. Nebylo horšího řidiče. Nevydržel dvě minuty aby něměl připomínky a následně nerozebíral, jak sem to či ono mohla udělat právě tak a ne jinak. Tento stav trval půl roku a já byla na zhroucení. Teď už jezdím zase dobře......aspoň mi před měsícem řekl, že si v autě ani neuvědomuje, že jsem ženská. No co, příští pondělí začínáme zase dojíždět, kdoví co mě čeká. 
Něco podobného se mi dělo také. Jednou se mému muži dokonce povedlo mne dostat do dosti ošemetné situace na dálnici. Tehdy jsem mu řekla "Ještě jednou a pojedeš sám." Za hodinku jsme byli v Praze. A začalo to nanovo ... tak jsem prostě na jedné z menších křižovatek zastavila, vystoupila a obešla si auto ke dveřím na místo spolujezdce. Kolem nás auta stála, troubila, řidiči nadávali, nicméně můj muž musel neprodleně vystoupit a zaujmout místo řidice. A ejhle ... od té doby mám v autě ticho a klid.
já jsem na tom byla stejně. Sama jsem taky nesměla jezdit a pokud ano, tak jen s dozorem a to jen v případě, že on pil a neměl kdo řídit. Takže jsem jezdit přestala úplně. Pak jsem se rozvedla a koupila si vlastní starší malé autíčko a jezdila, ono mě taky nic jiného nezbylo, pokud jsem se s dětmi chtěla někam dostat. Nyní jsem znovu vdaná, máme společné auto, které využívám nejvíc já. Manžel má služební, takže jezdím skoro denně do práce a už bych to nevyměnila. Pokud vám manžel nechce dovolit jezdit, tak jediná možnost je koupit si vlastní nějaké starší auto a jezdit abyste byla jak říká Váš manžel "Vyježděná". Držím palce
.gif)
Nečetla jsem to ostatní.
Předpokládám, že ti v řízení nebrání, že naopak chce, aby ses vyjezdila. Tak bych mu řekla při nástupu do auta, že budu řídit ejn v případě, kdy mi do toho nebude zasahovat, maximálně může kontrolovat, jestli něco nejede do křižovatky. Kdyby zase začal, tak bych mu to klidně připomněla a když nepřestane, tak ať si řídí sám. A nebo vystoupí, to už podle tebe.
Pokud tě nutí předjíždět, měla by stačit prostá odpověď ,"Ne, nejsem vyježděná .
.jpg)
ještě k otázce autorky - neměla jsem naštěstí takový prolém, ten můj byl opak až mě to taky štvalo, protože jsem furt měla tendence se ptát "mam to udělat takhle" "nevadí že tady jdu na trojku a ne na dvojku" apod. on furt říkal "mě je to jedno, dělej jak myslíš, ty řídíš" a řádnou radu mi nedal
taky jsem to chtěla napsat - pokud máš řp, tak jsi způsobilá jezdit bez dozou a ne že ne, s tím by si na mě nepřišel
Ota: přesně takový přístup k řazení jako tvá žena jsemměla taky. Ve finále jsem přestala řídit,byl to pro mě stres že budu muset věčně přeřazovat (resp. podřazovat, nahoru mi to nevadilo). Pak jsem se zbláznila a ukecala manžela na automat a jsem naprosto spokojená, za ten necelý rok a půl co o máme jsem najezdila snad 2x tolik než za předchozích 9 let. Manžel by sice rád řadil, ale prý radši bude mít tu "páku pro debily" (jezdí se na zařazené D a asi to bude mít i nějakou spojitost se mnou ) než abch furt opruzovala aby mě někam odvezl
Majucha: jsem se moc pobavila s těmi průpovídkami tatínka 
pamatuju, jak jsem na začátku vezla navátého manžela s jeho bratrancem z velikonoc, manžel furt radil, bratranec zase pořád chválil (tu zatáčku jsi vybrala z celé rodiny nejlépe, fakt dobře a plynule BRZDÍŠ, atd, do toho manžel (ŘAĎ, POZOR, PŘEDJEĎ HO, PŘIDEJ....),ve finále jsem ho za jízdy inzultovala, chytil to o okýnko a konečně USNUL
.jpg)
Nevystoupil ? Tak bych vystoupila já - na první červené.
