Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Zdravím šťastné ženy, potřebovala bych poradit a znát názory více lidí. Svého přítele jsem poznala před dvěma lety v Praze, když jsem hledala spolucestující na cestu do Španělska. V Praze jsem zůstala po vysoké škole, ale do několika let jsem plánovala ji opustit. Ještě před cestou jsme se dali dohromady a do Španělska již jeli jako pár.
Už na začátku vztahu jsem mu na rovinu řekla, že v Praze nechci žít (přítel pochází z Prahy) a on mi říkal, že s tím nemá problém a že můžeme žít jinde. Po roce chození jsme spolu začali bydlet. Ještě v Praze, protože nám to přišlo rozumné, abychom nejdřív zjistili, že nám to spolu klape a pak teprve dali výpověď v práci a přestěhovali se do menšího města. Ustoupila jsem tedy ze svého požadavku ještě o rok s tím, že když nám bydlení ten rok půjde, ten další se přestěhujeme. Bydlelo se nám spolu až idylicky, jediné, co jsme řešili, bylo, kam pojedeme na dovolenou.
Když jsme se vrátili z naší poslední dovolené v zahraničí, uplynul rok od začátku našeho společného bydlení. Začala jsem mluvit o stěhování a hledání nové práce. Přítel byl v tomto ohledu příliš laxní a bylo vidět, že se mu do toho moc nechce. Nakonec mi řekl, že to celé dva roky našeho vztahu nebral vážně. Že prý hodně lidí říká, že chce odejít z Prahy a stejně tam zůstane. Že prý jeho expřítelkyně také povídala, že chce odejít z Prahy a ještě tam je. Musím říct, že to mě opravdu dostalo. Mám mu odpustit, že mě celé dva roky nebral vážně?
Krom tohoto řešíme i druhý problém. Já jsem se nikdy nechtěla vdávat. Až když jsem poznala současného přítele, měla jsem pocit, že je to ten pravý člověk, kterého bych si ráda vzala. Na podzim (ještě před plánovaným stěhováním, když vše bylo ideální) jsem ho požádala o ruku. Měla jsem nějakou slabou chvilku, ale v ten moment mi to přišlo správné. Odpověděl, že si mě vezme. Tak jsem čekala, že třeba za týden přijde se zásnubním prstýnkem, aby to potvrdil oficiálně. Měsíce se nic nedělo.
Po půl roce jsme se k tomu nějak dostali při slovní výměně a on mi řekl, že si vůbec nepamatuje, co mi odpověděl. Nevěděla jsem, co na to říct, protože mi ta situace přišla hrozně absurdní. Člověk, u kterého jsem změnila názor ohledně svatby, si ani nepamatuje, že mi řekl „ano“ na tak zásadní otázku.
Potřebovala bych poradit, jak mám teď reagovat. Přítele moc miluji, ale nechci se vdávat za každou cenu a nechci po sobě nechat šlapat. Jeho chování mi přijde jako neúcta ke mně a nevážení si vztahu. Co s tím? Mám tu to odpustit, nebo se s ním rozejít?
31.3.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 168 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám ho ráda, ale nevím, jestli je to ten pravý. Zklamal mne.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kamilo, ja ti fakt rozumim, studovala jsem v Praze, pak jsem tam i pracovala (praci jsem sehnala v prestizni firme, dobre placenou a bez praxe), ale porad jsem se nemohla smirit s tim, ze bych v Praze zustala natrvalo. V praci sami karieriste, prace nekoncici, kdyz jsem odchazela v patek kolem 20 hod domu, tak se me sef ptal, zda uz nemam praci, ale ze urcite prijdu o vikendu 
Kolegove delali karieru, kdyz meli dovolenou, nevedeli, co delat, tak pokud nejeli do zahranici, prisli do prace misto v obleku v tricku a jeansech. Byla jsem z toho fakt otravena 
Vratila jsem se do rodneho mesta, ktere je celkem velke, ale neni to ta uspechana Praha, muzu jezdit na kole, do lesa to mam minutu, na zastavku MHD koukam z okna, cele mesto prejedu za 20 minut (pokud neni zacpa). Jsem spokojena, i pro deti je to super.
Ja mela vyhodu, ze muj tehdejsi pritel pochazi ze stejneho mesta, kdyz jsem pracovala v Praze, chtel za mnou kazdy den dojizdet. Nakonec jsem pak jezdila kazdy den ja a byl to vopruz nejvetsi, na ceste jsem denne stravila 3,5-4 hodiny
Asi bych nemenila, i kdyz moje kariera nebude tak uchvatna jako by mohla byt v Praze, ale pokud nechci sidit deti, tak musim nekde slevit.
A nemohlo by byt reseni, ze se prestehujete nekam za Prahu, de facto budes v prirode a budete dojizdet pracovat do Prahy?
Ja tehdy vedela, ze se vratim zpatky do rodneho mesta, nezavisle na praci ci partneroci, nikde jinde me to k srdci neprirostlo. Ale kdybych pochazela z vesnice ci mensiho mestecka, asi bych vzhledem k pracovnim a studijnim moznostem volila bud vetsi mesto, kde je minimalne vysoka skola nebo bydleni za Prahou...
PEGG: Mám-li přání,jdu a splním si ho,na to muže nepotřebuju....Nejhorší ze všeho je ,nebýt samostatná jednotka a stále na někom "viset",to vždy špatně dopadne...
.jpeg)
Teď mě tak napadlo,že spousta žen vysloví přání a čeká,že ho muž splní. Mám takovou příbuznou, tak řekne přání a její přítel běží a zařídí, kdyby to byla sebevětší pitomost a ona je ještě věčně nespokojená. Někdy si říkám, že by potřebovala přes hubu ráno i večer. 
.jpg)
On zatím ví, že BYS něco CHTĚLA. Dokud nepodnikneš žádné kroky, logicky to nebude brát vážně, protože není co - nic se neděje - nemá se o čem rozhodovat.
mashanka: Už jsme se o tom bavili, přítel to ví
mashanka - 2.4.2010 10:22 - 
Tak potom není co řešit. Být tebou, začala bych si shánět to, po čem mé srdce prahne a přítele bych nechala otevřeného.
Nebo mu tuto větu otevřeně řekla. Měl by to vědět, že opravdu, ale opravdu NE, aby se mohl podle toho zažřdit.
Až budu mít vše vyřízené, řekla bych mu : Od prvního nastupuji v Kotěhůlkách na obecním úřadě a bydlím v Alejní 18. Pokud chceš, můžeme se navštěvovat.
To není žádné ultimatum, jen si prostě zařídíš život tak, abys byla šťastná.
mashanka: Když já si nejsem úplně jistá, jestli existuje někdo, kvůli komu bych byla ochotná zůstat v Praze, mám v tom celkem jasno.
No právě. Když to tak necítíte, budete toužit hlavně po tom, bydlet tam, kde kdo chcete . Kdybyste to tak cítili, budete bydlet kdekoli, hlavně, že budete spolu. Samozřejmě, s ohledem na práci, apod.
mashanka: To jsem si zrovna říkala, že by partner mohl říct to samé.
Ale není to vzájemné ? To samé by přece mohl říct on "Pokud mě miluje, ráda se mnou bude žít kdekoli.
Jestli tohle není vztah typu "chci budovat vzah a budovat rodinu" a city jsou až na druhém místě za praktickou stránkou věci
Tím netvrdím, že někdy není lepší víc přemýšlet, než milovat, ale má to své stinné stránky - tohle je jedna z nich
Co se týče vztahu, to je těžké radit. Když člověk miluje, tak přehlíží některé nedostatky partnera. Podle mě, když někdo lže, nebo je neupřímný, tak to není dobré pro vztah. Pokud si nebudete rozumět v tak důležitém, jako je otázka kde žít, zda město či menší město, tak moc možností není. Buď jeden z Vás ustoupí a ten druhý se bude cítit ukřivděný a nebo si najdeš někoho, kdo bude rád bydlet s tebou kdekoliv a nebude mu vadit velikost města. Já jsem se taky kvůli příteli přestěhovala i s dětma a nikdy jsem nelitovala. Pokud tě někdo miluje, tak s tebou půjde kamkoliv, pokud si s tebou jen zahrává /což je asi tvůj přítel/, tak to ještě není ten pravý muž pro vztah.
PEGG: Vím moc dobře, jaké jsou poměry na menším městě, protože jsem tam vyrostla. Nejsem moc kulturní typ a preferuju blízkost do přírody, která mi v Praze chybí. Nevadí mi bydlet v bytě, když to nebude na obrovském sídlišti. Myslím, že mám přesnou představu o tom, co chci a i vím, jak tam vypadá realita.
Kamilo, v Praze jsem nežila, ale řekla bych,že pro mladé bezdětné lidi je to ráj. Kdykoliv vyjdeš ven, máš nějakou možnost,kam jít. O tom se ti na malém městě může nechat jen zdát. Většinou je to jedno kino, jedno divadlo (to v lepším případě) jedna hospoda,která nezavírá v 10 večer. Nějaká zajímavá výstava tak jedna za rok. Sportoviště pod zámkem,veřejnosti nepřístupná. Ještě tak můžeš chodit do Sokola, kam chodí většina pohybuchtivých lidí. Na druhou stranu do přírody většinou není daleko, ale chybí třeba cyklostezky. A služby? Ty většinou moc nefungují. Bývá i dost velký problém zapsat se k nějakému lékaři a zubaři,protože všichni mají totálně plno a nechtějí brát nové pacienty. Obchody? Ano,potraviny, za vším ostatním musíš někam dojet pokud nechceš nakupovat u větnamců. Ne,že bych proti nim něco měla. Základní školy ano, ale už na střední musí děti někam dojíždět. Teď si nevzpomenu na všechno,ale je to asi úplně jiný život než v Praze. Nevím, jak žijete teď,jestli po příchodu z práce sednete k televizi nebo jestli vyrážíte za kulturou za sportem či do přírody.
Záleží na vás obou jaký styl života preferujete,ale na tom se musíte dohodnout. Moc nerozumím tomu, že bys třeba šla do Liberce, tam budeš bydlet v paneláku? Musíš vědět, jestli chceš domeček se zahrádkou nebo byt. Každé bydlení má svoje výhody i nevýhody. O barák se musíš starat sama a věř,že to je práce ,která nekončí. Byt zamkneš a neřešíš,že musíš např.posekat trávu.
Ale pokud chceš jít z bytu v Praze do bytu na malém městě,tak bacha,dobře si to rozmysli,abys za chvíli nelitovala. Jaký by v tom byl rozdíl? To bych viděla jako jít do horších podmínek. Snad jen,že ten byt možná koupíte levněji než v Praze.
Prostě si musíte sednout a probrat všechna pro i proti.
Přeji hodně štěstí
Almega: Nechci ho do ničeho nutit
