Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

S přítelem spolu chodíme už rok, v létě jsme se domluvili na společném bydlení. Jelikož on má svůj vlastní byt, nastěhovala jsem se k němu. Po této stránce je to skvělé, nemusíme platit žádný drahý pronájem.

Trochu mne však mrzí, že se v jeho bytě cítím jako na návštěvě. A to z důvodu, že on na tom, jak ho má zařízený, velice lpí a nepřeje si, abych tam cokoli měnila. A já docela trpím. Jsem normální žena, ráda bych byt, ve kterém žijeme, zvelebovala a zařizovala, vložila do něj něco ze svého vkusu. A to nemůžu.

Byt tak, jak je zařízený, je na pohled velice pěkný. Moderní, čistý, jak se dnes říká – trendy. Na základních věcech se s přítelovým vkusem shodnu, preferuji čisté linie, nepotrpím si na nějaké kudrlinky a vystavené sošky. Nic takového zde není.

Co mne však vysloveně deptá, je černá lesklá kuchyňská linka kombinovaná s nerezovými spotřebiči a doplňky a rovněž černé kachlíky v koupelně, doplněné chromovými držáky, poličkami atd. Nejenom, že ta černá je prostě děsná a já si jak v kuchyni, tak v koupelně připadám jako v márnici, i na údržbu, aby to vypadalo čistě, je to doslova zabiják.

Každá kapička je na tom vidět, každý den leštím, čistím, protože když to neudělám, šíleně mne rozčilují ty viditelné stopy.

Navrhla jsem příteli, že bychom mohli tu kuchyň a koupelnu předělat, vybrat něco společně, co by vyhovovalo nám oběma. Nechce o tom ani slyšet, byt si prý zařídil tak, jak se mu to líbí a vyhovuje, je to všechno nové a bourání a výměnu by považoval za zbytečné mrhání penězi.

Moc mne to mrzí, nabídla jsem, že to komplet zafinancuji, mám ze stavebního spoření naspořenou slušnou částku, určitě by náklady pokryla. S tím taky nesouhlasí, argumentuje, že když se náhodou rozejdeme, bude mi muset zařízení zaplatit, a proč by něco takového dělal, když je to jeho byt a vyhovuje mu tak, jak je.

Možná vám to bude připadat jako maličkost, nebo nepodstatná věc, ale já jsem opravdu smutná. Přítelův přístup se mi nelíbí, přece souhlasil, že budeme bydlet společně a tím pádem by mu mělo záležet i na tom, abych v bytě byla spokojená i já. Plánujeme, že se vezmeme, budeme mít děti, to mám kdoví kolik budoucích let prožít v márnici a trpět jen proto, že on s tím odmítá cokoli dělat?

Kdo z nás má pravdu? On, když si brání své a dává mi najevo, že byt není můj, nebo já, která se snaží vytvořit pro nás společné bydlení, kde by bylo dobře nám oběma?