Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám relativně vzorového manžela už přes 20let..Známí mi ho závidí,jak je šikovný,klidný,nechodí do hospody...ale já vím své.Pomlouvat ho nebudu,to ne,jen to není žádný ráj.Taky jsem měla myšlenky na osamostatnění,když jsem zvážila pro a proti,vyšlo mi,že jsem na něm závislá nejenom finančně,ale hl.psychicky.Tak jsem vymyslala pro sebe zábavu-plánuji stěhování z městského domečku na malý stateček,kde si pořídím slepice,kozy a na hloupé myšlenky nebudu mít čas.

prosím administrátory o smazání jednoho ze dvou stejných příspěvků...děkuji.

jiný.Opravdu jsem.Už myslím svojí hlavou.Rozhoduji za sebe sama,bydlím sama.Mám poprvé vlastní bydlení.A vím že to, že muž chodí rovnou z práce domů a nosí domů výplatu,není manželské štěstí.O pálení dobrého bydla můžeme polemizovat.Manželské štěstí je, když si máme co říct,umíme se navzájem překvapit,doplňujeme se,máme svoje i společné zájmy,dokážeme se zastoupit,je-li potřeba,jsme samostatní jedinci,umíme se zasmát,máme cíle,za nimiž jdeme,pochopíme jeden druhého,dovedem se domluvit,oceníme to, co dokáže druhý,tolerujeme svoje chybičky,prostě je nám radostí spolu žít...

Lýdie se mi na mail neozvala, tedy aspoň krátce: Mé manželství bylo něco podobného.Naprosto žádné koníčky,minimální počet dovolených mimo bydliště,těžká závislost na rodičích.Za 23 let společného života jsem vyčerpala veškeré možnosti, jak náš společný život zpestřit.Žili jsme vpodstatě jako dva důchodci.Tím se jich nechci dotknout-znám jich dost,co by nás oba do kapsy strčili.Užírala jsem se, byla jsem smutná.Věděla jsem,že až se jednou ohlídnu,neuvidím nic,nač bych vzpomínala.Jen řádné manželství,kde jsme oba chodili rovnou z práce domů,víkendy na zahrádce nebo u rodičů.Neměli jsme jediný koníček, jediné kamarády.Je pravda,že volný čas mi vesměs naše děti,domácnost a zahrada vyplnily,ale přece jen jsem cítila rezervy.Na společný sport, kulturu,výlet atd mi muž odpovídal,že je unavený z práce a že mám hloupé nápady.Trápila jsem se.Vyčítala si, že děti neznají nic jiného,než naklizený byt,okopanou zahradu,televizní kulturu.Ve dvou letech po sobě jsme oba vážně onemocněli.Dostávali jsme se z toho každý po svém.Já bojovala.Pomalu jsem se vrátila k tomu,abych zvládla to základní a nezbytné pro chod domácnosti.Trvalo to dva roky.Protože jsem přestala dělat doma úplně všechno a požadovala spravedlivý díl od ostatních,začala krize.Muže k občasnému úklidu,vyprání,vyžehlení,uvaření nevyburcoval ani fakt,že prostě nedojdu do obchodu. Díky dlouhodobému ležení jsem byla nucená něco udělat s těmi kily.A s psychikou.Začala jsem trochu sportovat a bavilo mě to.Výrazně jsem zhubla.Přihlásila se do dvou kroužků,které mě vždycky lákaly.Doma začalo peklo.Nebudu popisovat,dostalo mě to znovu na kolena.Nyní bydlím sama.Dalo práci muže vyplatit.Znamenalo to nová dvě zaměstnání po tři roky.Volné dny bych na prstech počítala.Ano,samostatný život má svá úskalí.Mám svoje koníčky,baví mě,známé,kamarády,přítele,kterého jsem náhodou potkala při sportu a když se ohlédnu,za poslední roky jsem něco dokázala a hodně zažila.Na pracovištích,na koníčkách.Na zahradě a v domácnosti se zdržuji toliko po dobu nezbytně nutnou.Bývalý muž má partnerku,s níž si asi rozumí.Tedy docela happy end.Když se ohlédnu,mám nač vzpomínat.Protože začít zgruntu na dvou nových zaměstnáních,pustit se ve středním věku do samostatného života a několika nových aktivit,takovou mě okolí neznalo.Prý jsem něk

Lýdie se mi na mail neozvala, tedy aspoň krátce: Mé manželství bylo něco podobného.Naprosto žádné koníčky,minimální počet dovolených mimo bydliště,těžká závislost na rodičích.Za 23 let společného života jsem vyčerpala veškeré možnosti, jak náš společný život zpestřit.Žili jsme vpodstatě jako dva důchodci.Tím se jich nechci dotknout-znám jich dost,co by nás oba do kapsy strčili.Užírala jsem se, byla jsem smutná.Věděla jsem,že až se jednou ohlídnu,neuvidím nic,nač bych vzpomínala.Jen řádné manželství,kde jsme oba chodili rovnou z práce domů,víkendy na zahrádce nebo u rodičů.Neměli jsme jediný koníček, jediné kamarády.Je pravda,že volný čas mi vesměs naše děti,domácnost a zahrada vyplnily,ale přece jen jsem cítila rezervy.Na společný sport, kulturu,výlet atd mi muž odpovídal,že je unavený z práce a že mám hloupé nápady.Trápila jsem se.Vyčítala si, že děti neznají nic jiného,než naklizený byt,okopanou zahradu,televizní kulturu.Ve dvou letech po sobě jsme oba vážně onemocněli.Dostávali jsme se z toho každý po svém.Já bojovala.Pomalu jsem se vrátila k tomu,abych zvládla to základní a nezbytné pro chod domácnosti.Trvalo to dva roky.Protože jsem přestala dělat doma úplně všechno a požadovala spravedlivý díl od ostatních,začala krize.Muže k občasnému úklidu,vyprání,vyžehlení,uvaření nevyburcoval ani fakt,že prostě nedojdu do obchodu. Díky dlouhodobému ležení jsem byla nucená něco udělat s těmi kily.A s psychikou.Začala jsem trochu sportovat a bavilo mě to.Výrazně jsem zhubla.Přihlásila se do dvou kroužků,které mě vždycky lákaly.Doma začalo peklo.Nebudu popisovat,dostalo mě to znovu na kolena.Nyní bydlím sama.Dalo práci muže vyplatit.Znamenalo to nová dvě zaměstnání po tři roky.Volné dny bych na prstech počítala.Ano,samostatný život má svá úskalí.Mám svoje koníčky,baví mě,známé,kamarády,přítele,kterého jsem náhodou potkala při sportu a když se ohlédnu,za poslední roky jsem něco dokázala a hodně zažila.Na pracovištích,na koníčkách.Na zahradě a v domácnosti se zdržuji toliko po dobu nezbytně nutnou.Bývalý muž má partnerku,s níž si asi rozumí.Tedy docela happy end.Když se ohlédnu,mám nač vzpomínat.Protože začít zgruntu na dvou nových zaměstnáních,pustit se ve středním věku do samostatného života a několika nových aktivit,takovou mě okolí neznalo.Prý jsem něk

Nenechte se ukolíbat zdánlivou leností a nezájmem manžela a tvořte si rezervu pro případ, že byste zůstaly samy. Já to podcenila a zůstala jsem v 50 po 30 letém manželství jen s tím, co jsem měla v peněžence. Opustit manželku je dneska jako infekce, je to všude kolem, proto to může budit zdání, že je to tak správně. Manžel se zakoukal do o 20 let mladší svojí podřízené, pronajali si byt a jako se chodí ráno do práce, tak manžel odešel. Než jsem se vzpamatovala byl pryč, ještě předtím vybílil naše společné peníze. Takže dámy, hlídejte si je ve dne v noci a bděte, ať vám nezůstanou oči pro pláč. Kdyby mi to někdo řekl před měsícem, že ten můj fajn chlap má paralelní vztah se svojí podřzenou, se kterou uteče, tak neuvěřím. Teď už věřím!

Linda: přesně tak, mně taky připadá, že člověk může být rád, že už se nemusí tolik honit a užívat si klidu.

Lýdie obcas jsem na tom stejne. Je mi 38, manzelovi 45, detem 14 a 17. A taky porád je to stejný - po+ut má manzel odpolední ,takze je doma az kolem pul deváte vecer, zbytek týdne prijde kolem pul páté. Sedne k pc, obcas uvarí, obcas poklidí, víkendy vypadne na letiste (je vásnivý modelár) a nebo prosedí u pc. A co bude dál? Proste mám dny, kdy bych se na vsechno nejradeji vykaslala azacala znovu od 0. A pak si reknu, ze co vlastne chci. Jsem zajistená, mám kde bydlet, o deti je postaráno a za pár let vypadnou z domu. Poprvé v zivote si muzu delat co chci a kdy chci, protoze namám vecne nekoho za prdelkou. Vzdyt me vlastne nic nechybí.
Podívej se sama sobe pravde do ocí: co bys rozvode získala a co ztratila. Na které strane je víc polozek? No a co tak se rozvedes a co se zmení? Porád ti bude 42, porád budes mít práci, porád budes lítat kolem detí, jak budou roky pokracovat tak te budou potrebovat mín a mín. POrád budes mít sex 2-3x do mesíce, otázkou zustává s kým. Dál budes muset být organizátorem svého volného casu sama, navíc aspon v prechodném období, ho budes trávit sama. Co rozvodem získás??? Az na to, ze odlozís prstýnek a budes "volná" tak nic.
Takze radím podle sebe: vykasli se na pocity, najdi si nejakého konícka sama pro sebe (ne pro tebe a manzela, ale sama pro sebe, nejste siamský dvojcata a pomuze delat neco bez neho). Já treba postavila garáz a vecne neco montuju na baráku nabo preorávám zahradu. Jo a premluvila jsem manzela na dve psiska - obcas jde s nimi on, obcas já a obcas jdeme oba dva.

Myslím, že rozvod je přijatelné řešení až když jde skutečně do tuhého - třeba alkoholismus, patologické hráčství, despota, agresor, asociál atd. Tohle si asi Lýdie neuvědomuje, po rozvodu by sice měla svobodu, ale výrazně méně finančních prostředků, více práce v domácnosti, méně času pro sebe atd. Za to ta nabytá svoboda určitě nestojí. A stejně se obávám, že i kdyby našla nového partnera, tak po pár letech to bude stejný stereotyp. Jak říkal můj kolega - po rozvodu jsou s jinou ženskou zas stejný starosti, tak proč bych se rozváděl, když to vždycky vyjde nastejno. A asi má pravdu.
Jsem vdaná o dost déle než Lýdie, ale na stereotyp si nestěžuju, protože mi vyhovuje Když děti byly malé (a často nemocné), bylo s nimi hodně práce, lítala jsem od autobusu do školky, pak honem do práce, po práci to samé v opačném pořadí, pak škola, rodičáky, besídky, různá vystoupení atd. Konečně si vychutnávám, že je nyní klidněji. Konečně mám čas na svoje záliby, změnila jsem práci, kde se mi líbí, prostě to je jen lepší.
A nevím, proč by člověk měl trávit všechen volný čas s partnerem. Manžela bych do ničeho nenutila, ale šla někam sama nebo s kamarádkou, aspoň se na manžela bude víc těšit, když nebudou pořád spolu.

Ono to chce mít svůj koníček, prostě své. Odejdu na volejbal, mezi známé, se kterými povykládám o jiných věcech než o tom, co uvařit, kdy vyprat atd. Prostě mezi lidi, zahrajem si, povykládáme pak u pivka, a dojdu domů naladěná na jinou notu, spokojená, usměvavá...

Chce to vypadnout, najít si zájem, koníček.

Přidávám se do toho velkého pytle ženských, co žijí stereotypní život VEDLE partnera. Taky občas mívám stavy, že bilancuji život, co jsem mohla zažít, jak jsem mohla žít, kdybych byla bez něj... Ale pokaždé zjistím, že vlastně s ním je mi dobře, zajistí nás finančně, nemlátí nás, stará se o nás, žije pro nás, nechodí ožralý domů z hospody, nehraje automaty, víkendy trávíme společně svým způsobem aktivně - celý den doma u televize to neznáme... tak proč si stěžovat?

každý má své tempto, někdo je rychlejší, někdo pomalejší. Jo, můj manžel potřebuje po obědě tu hodinku spánku, ale je pak fit, a frčíme někde na kopec, na tůru atd.

Takže jak říká kolegyně z práce, dokavaď vydělává peníze, nemlátí mě, nechlastá, nehraje automaty, stará se o rodinu, tak si nemám na co stěžovat. A souhlasím s ní.

ano, tomu se přesně říká že někoho pálí dobré bydlo...přála bych jí nějakou negativní změnu aby si začala vážit toho co má

Máte dávno věk nato,abyste si dělala,co se vám chce,proč si myslíte,že s vámi musí chodit manžel??Jinak-takový život bez výkyvů je ten nejlepší-na to ale ještě musíte asi být starší,abyste to ocenila...Úplně nejhorší je totiž,když se něco "děje",většinou to není dobré,ale naopak,a to vám jen ubere zdraví i roky života,tak to nepřivolávejte.....

Kočkomilka: právě, že ono by to po rozvodu s tím ŽITÍM nebylo až tak ořechové, když by jí zůstaly na krku dvě nezletilé děti

v podstatě by se už ale vůbec nenudila, protože by musela sama zapezpečit všechno - finance i péči o děti

takže účelu by bylo dosaženone, nesměju se jí, plně chápu její pocity, má to tak spousta lidí, ale její kamarádka má bohužel pravdu - pokud tedy její manžel není extra vyhrocený problematický týpek

ostatně ani dobrý manžel nemůže řešit krizi středního věku toho druhého, nějaké výlety hrady zámky tenhle elementární pocit asi nevyřeší

zakladatelko, začni s tím něco dělat, protože - bude hůř - za chvíli se ti kluci osamostatní - v horizontu pěti let budou mít uplně jiné zájmy a pak přibude ještě syndrom prázdného hnízda

ještě je čas nějak nakopnout sama sebe a nečekat, že frustraci z toho, že "mládí v prdeli a do důchodu daleko a nic jsem nedosáhla" vyřeší tvůj muž,

aby ti to stálo za rozvod, musela bys udělat něco ve stylu filmu Jíst, meditovat, milovat - to je skutečně obr změna, hledání svého vnitřního já - jenže tobě ještě pořád visí na nohavici nezletilci, takže to by asi nebylo tak akorát

ale dá se - pro toho, kdo má na to pajšl - milenec na získání chuti do života, do kterého se ale nesmíš zbláznit a vztah se musí jednoznačně utajit - taky není východisko pro každého

nebo najít si v rámci možností něco, co tě uspokojuje, třeba nějaké hobby, na které jsi zapomněla nebo neměla čas vyzkoušet...až projdeš tím hledáním toho pravého hobby, možná na konci té cesty zjistíš, že už se vůbec nenudíš a že k tomu nepotřebuješ akčního manžela