Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi šestatřicet, jsem rozvedená, v současné době nezadaná. Žiji sama se sedmiletou dcerkou, manžel od nás odešel, když jí byly tři roky. Založil si novou rodinu a na naši dceru mu moc času nezbývá, alimenty platí pravidelně, ale o častý kontakt se svým dítětem nestojí. Malá to naštěstí zatím nijak negativně nevnímá, bere to tak, jak to je.

Vystačíme si samy, sice jsem se občas s někým seznámila, ale nikdy z toho nic trvalejšího nevzniklo. Netrápím se tím. Možná mám štěstí, že dokážu být „sama“ a chlapa k životu v podstatě nepotřebuji. Možná lépe řečeno – nechci mít muže za každou cenu. Svou současnou situací skutečně nijak netrpím a říkám si, že až jednou potkám toho pravého, určitě to poznám.

Tolik na úvod. Můj problém je v něčem jiném.

Před rokem jsem získala skvělou práci s velice slušným finančním ohodnocením. Považovala jsem to téměř za zázrak, že jsem jako jediná prošla konkursem, zvlášť jako matka samoživitelka. Do výběrového řízení jsem se tehdy přihlásila spíše z plezíru, řekla jsem si, že za zkoušku nic nedám, ztratit nemůžu nic, jen získat. A povedlo se.

Radost z nové práce a co si budeme povídat i z peněz, mi však po pár měsících zkazil jeden kolega. Rozvedený pětačtyřicátník žijící osaměle a zoufale hledající nějakou přítelkyni, se do mne zakoukal. Zpočátku dával své sympatie a zájem najevo velmi opatrně, takže mi vlastně ani nedošlo, kam směřuje. Chovala jsem se k němu mile, slušně a vstřícně, jako ostatně ke každému jinému. On si to patrně vysvětlil jinak a začal své projevy stupňovat.

Přiznávám, že mi jeho dvoření dělalo zpočátku dobře a dnes si vyčítám, že jsem to neutnula hned zpočátku. Možná bych dnes nemusela řešit to, co řeším.

Jak měl možnost, pohyboval se v mé blízkosti, snažil se navazovat kontakt, byl velice galantní, příjemný. Když mne pozval na oběd, neviděla jsem na tom nic špatného a šla. Po čase přišlo posezení u kávy po pracovní době, které se několikrát opakovalo, když mi dceru hlídala maminka.

Nebudu nic nalhávat. Sama jsem to nechala zajít dál, než jsem chtěla. Následovalo kino, večeře a jedna noc strávená u něj v bytě. Přesto, že mi s ním bylo dobře, cítila jsem, že to není úplně ono a že v prohlubování vztahu s tímto mužem vlastně nechci pokračovat. Vadí mi jeho pedantský způsob života a přílišná zahleděnost do sebe. Jak jsem psala, umí být galantní a velmi příjemný společník, ale po nějaké době jsem si uvědomila, že mluví neustále jen o sobě, kdy se napůl vytahuje svými výjimečnými schopnostmi a napůl si stěžuje, jak měl na lidi kolem sebe vždycky smůlu a nikdy nepotkal tu pravou, až mne. Jakoby mne těmito řečmi citově vydíral.

Z prvotních sympatií a proč to neříct – i okouzlení – jsem začala rychle střízlivět a rozhodla se kontakt s ním utnout co nejdříve. Snažila jsem se to udělat co možná nejcitlivěji, ohleduplně. Na jedné naší odpolední kávě jsem mu vysvětlila, že nejsem na další vztah připravená, že mám malou dcerku… a ať se na mne nezlobí, ale nemůžu v našem stýkání pokračovat a budu ráda, když zůstaneme přáteli.  

Jeho reakce byla pravděpodobně adekvátní vzhledem k situaci. Nejdřív se mne snažil přemluvit, pokoušel se celou situaci rozebrat. Když poznal, že jsem pevně rozhodnutá to ukončit, začal s výčitkami, ve kterých mne obvinil z povrchnosti a z toho, že jsem si s ním jen tak nezávazně užívala, zatím co on to myslel vážně. Že to tak z mé strany opravdu nebylo, si vysvětlit nenechal.

Od té doby mám v práci peklo. Není sice můj nadřízený, ale na některých věcech musíme pracovat společně. A to je kámen úrazu. Je protivný, nedůtklivý, neustále mne sekýruje, schválně mi říká jen polovinu údajů a následně je opravuje, většinou ale když je pozdě, a já musím vše předělávat znovu. Jednou jsem jeho vinou odevzdala celou špatnou prezentaci a dostala od šéfa pěkně vynadáno.

Je to čím dál horší, trvá to už několik měsíců. Myslela jsem, že ho to časem přejde, že se se situací vyrovná a přijme ji jako fakt, ale nestalo se. Je na mne přímo vysazený a nic mi nedaruje. Ještě nikdy jsem se u nikoho s takovým chováním nesetkala. Chápu, že ho mé odmítnutí ranilo, ale je to přece dospělý chlap, měl by se s tím naučit srovnat. Něco takového se přece stalo každému z nás.

Jsem docela nešťastná, protože mám strach, abych o práci nakonec nepřišla. Přemýšlím, zda bych neměla zajít za šéfem a vše mu vysvětlit a objasnit, ale nevím, jestli by to bylo správné. Připadala bych si jako donašeč. Jenže nějak tu situaci řešit musím, tohle už dlouho nevydržím. Nevíte jak? Jen podotýkám, že s tím kolegou není vůbec žádná řeč. Jakékoli mé snahy o navázání hovoru, v němž bychom si mohli něco vysvětlit, odmítá.