Můj přítel se bojí odpovědnosti a nechce se vázat
Je mi skoro třicet, dva a půl roku chodím s přítelem, kterému je o dva roky víc. Oba máme poměrně náročné zaměstnání, kde trávíme hodně času, bydlíme každý ve svém bytě. On jej dostal od svých rodičů, já jsem si pořídila na hypotéku garsonku.
Dlouhou dobu nám to takto oběma vyhovovalo, ale u mne se za posledního půl roku něco změnilo. Cítím, že už by se náš vztah měl posunout někam dál. Přece jen je nám už docela dost let na to, abychom spolu jenom chodili jako studenti. Už dříve jsem se snažila na téma budoucnost občas navést řeč, ale přítel nikdy nebyl takovým rozhovorům nakloněn. Podle něj nebylo a není co řešit, přece nám to takto vyhovuje.
Jenže ono to tak vyhovuje jenom jemu. Já už chci něco víc. Společný život se vším všudy, rodinu, děti. On o tom ale nechce ani slyšet. Zatím, jak říká. Prý ještě nedozrál k touze po založení rodiny a život, jaký žije, mu maximálně vyhovuje. Otevřeně přiznal, že v současné době nemá potřebu pořizovat si děti a založit si na problémy s tím související.
Dost mne tím ranil. Nemyslím, že by na tom, že chci dítě, bylo něco nenormálního. A s kým jiným bych je měla mít než s mužem, s nímž máme již více než dva roky vztah? On na mne kouká, jako bych spadla z višně, vůbec nechápe, co najednou vyvádím, že nám přece takhle nic nechybí a je nám fajn. 
Mně to ale pro plnohodnotný život připadá málo. Ano, nestrádáme ani finančně ani jakkoli jinak, oba dva máme poměrně slušné příjmy, takže ani mně splácení hypotéky nečiní žádný problém a ještě si zvládnu našetřit na dovolenou a další aktivity. V tom, že bych ráda spojila naše životy společným bydlením a založením rodiny, skutečně není nějaká moje vypočítavost a snaha pověsit se mu na krk. V žádném případě. Já jen prostě chci jít někam dál, posunout se. Toužím po dítěti a vím, že roky mi přibývají. Není mým cílem si v životě jen užívat a nepřidělávat si starosti, jak nazývá pořízení dítěte on.
Je mi to moc líto. Mám dojem, že jsem ztratila dva roky života vedle někoho, kdo má na svou budoucnost diametrálně odlišné nahlížení než já. Mrzí mne, že jsem to nepoznala dřív, respektive že jsem signálům, které vysílal, nepřikládala větší význam.
Jsem docela v koncích. Mám ho ráda, je mi s ním fajn. Představa, že se s ním rozejdu, mi není příjemná. Ale stejně tak se nechci vzdát své touhy po dítěti. Pomalu mi dochází, že ten, s nímž jsem, mi tuto touhu nikdy nenaplní, a to z důvodu své vlastní pohodlnosti a sobeckosti. Ale možná se pletu a třeba ještě změní názor, jen potřebuje více času.
Nevím, co mám dělat. Rozejít se s ním radši hned a neztrácet čas planými nadějemi, nebo ještě počkat? Ale jak dlouho? Můžu tak ztratit další roky a on se nikam dál neposune. V pětatřiceti už pro mne bude možná pozdě. Navíc jak zjišťuji ve svém okolí, přístup k životu, který preferuje můj přítel, začíná být čím dál rozšířenější. Žít a užít, hlavně si „nezadat“ a nezkomplikovat si život něčím „tak nepříjemným“, jako je dítě.
23.5.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 72 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Já se cítím podvedená, on tvrdí, že nic neudělal
- Mám pykat za prohřešky jeho bývalky
- Jsem hladová, nebo on je držgrešle?
Diskuse ke článku - Můj přítel se bojí odpovědnosti a nechce se vázat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Je mi 24 let sama mam dva krasne kluci a ze by mi nak kazily zivot to ani nahodou mame porad veselo nemam cas byt smutna a hlavne ten pravy duvod zit jsou deti az to vam da smysl zivota ja bych mu dala asi nuz na krk bud bysme zily jako rodina a tesily se na mimco nebo bych ho opustila i kdyz by to bolelo.
mashanka: 11:54 
tyhle kecy mě taky iritujou. já jsem děti nikdy moc nechtěla, je mi 29 a nechci je čím dál tím víc. když to vidim okolo, jak to akorát dělá starosti. v práci ženský pořád jenom nadávaj na svoje děti a muže. udřený tahaj nákupy, jsou tlustý, protože nemaj čas na sport. a jsou nespokojený. to fakt radši nic a pak si v osumdesáti zalituju, no a co?
Já myslím, že bys se s ním měla rozejít. Každý chcete něco jiného a to dost v zásadní věci. Jsou i chlapy, kteří by rádi rodinu. Jeho taky chápu, já taky po dětech netoužím, vyhovuje mi ta svoboda a klid. Ale kdyby za mnou přišel partner a stráášně by mě přemlouval, že bez toho se se mnou rozejde, tak bych do toho s ním šla. Ale tady u tebe to asi nedopadne. Přece jenom chlap se přemlouvá o dost hůř.
Rozhodně to chce si sednout a tak důležité věci si vyjasnit.Možná se dozvíte,že s dětmi nepočítal vůbec.Nebo se domluvíte nařešení do dvou let.Jen bych si dala pozor na sliby.Taky by se vám mohlo stát,že vám v 45 letech uteče za pěknou dvacítkou a vám zůstanou jen oči pro pláč.Takový případ znám.Dokonce si s tou mladinkou hned pořídil dítě.což bolí o to víc.Protože ženska po 40 má menší naději otěhotnět a hlavně mít zdravé dítě.Tak si to nechte projít hlavou a vzít v potaz pro a proti a pak se rozhodnou,ale jeho názor si rozhodně vyslechněte.
Ja to zkusim nejak nekomplikovane napsat...Opravdu jenom muj osobni pohled. Chlapi nestarnou
to je proste tak dane, on bude mit 40, 50 let muze si poridit dite s mnohem mladsi partnerkou a nikomu to divne neprijde, naopak bude mit par vznesenych sedin, atleticke postavy, generalni reditel a vsichni kolem se z nej budou moci zblaznit, on je takovy vyzraly
...Takto to bohuzel nefunguje u zen - takova trpka pilulka, ale treba si ji priznat.
..Nekdy mas nekoho rad, mas spoustu casu, ale najednou Ti dojde, ze chces v podstate neco vic, nestaci Ti ten svet ve kterem jsi... Nekterym lidem staci to materialno...auta, dovolene, super zazitky jenze nekoho tohle neudela stastneho...Nekdo se pta po smyslu toho zivota, proc jsem tady? Jenom tak zit, uzivat si? To je vsechno!? Nevim mne osobne prijde, ze s narozenim meho syna ten Muj zivot dostal takovy vyssi smysl (ja vim to zni tak nadnesene), muj zivot se tim posunul, pochopila jsem co to je treba se pro nekoho obetovat nebo clovek poznal uplne jiny druh lasky - ta detska je uplne jina.. Strach, kdyz je nemocny, Mrnousovi vytahovali stehy na rtu drzela jsem ho za ruku a mela pocit, ze ta jeho bolest jakoby prosla do meho tela, malem jsem omdlela a to se mi nikdy v zivote nestalo... Proste to neni vsechno jenom o Tobe..Jindy zase prinese na Svatek matek takovou knihu to delali ve skole a tam pise jaka jsem - basnicky, co se mnou dela rad, kresli tam muj obrazek...Jeho ocima...Deti Ti daji i nadeji, protoze vidi svet tak ciste, nezkazene...Clovek uz obcas ztraci vesketere iluze, ale ty deti Ti daji tu nadeji, ze treba ta jejich generaci, kterou my vychovavame podle sveho nejlepsiho vedomi, svedomi, udela ten svet lepsi, spravedlivejsi? 
Nevim tu cestu si budes muset najit sama jak byt stastna...Co opravdu potrebujes ke stesti? Mas moznost volby uz to Te muze udelat silnejsi...Tak se drz
Renee: Hele, my tu neřešíme, co chce on, ale co chce ona. A ona chce jiný život a té její představy ten její už prostě nezapadá. Mmch, já vždycky hledala chlapa pro život, tj. nejen pro to dobré (sex, výlet, divadlo, romantika apod.), ale i pro to ne tak dobré (pomoci s nákupem, když jsem nemocná, aby mě opečovával, přinesl, donesl, zařídil). Na durhou stranu mi bylo vždycky jasné, že i já bych mu měla nabídnout to samé. :)
pavlina: Třeba jinou potkávat nechce, třeba Míšu miluje. Já se zase divím, že tohle někdo nedokáže pochopit. Že si spousta lidí myslí, že ten jediný a pravý důkaz lásky je zplodit dítě a žít rodinným životem. Fakt ne pro každého.
Samozřejmě pokud pro Míšu ano, je to problém, ale nutit ho k takovým důkazům prostě nemůže, když on nechce 
A k těm singlům, ne každý si to vybral dobrovolně, ale někdo ano a vyhovuje mu to. Mně by se to například nelíbilo (tedy ne dlouhodobě nebo dokonce celoživotně), ale chápu, že to někdo může mít jinak. Znám dvě ženy ve středním věku, co takhle žijí. Nikdy nežily ve společné domácnosti s mužem a ani nechtějí. Ale kolik se najde lidí, co jim do toho rádo mluví, to je až k neuvěření 
Myslím, že o představách o budoucích dětech by si dva měli vždycky otevřeně promluvit na začátku vztahu. Já jsem s muži vždycky mluvila o tom, že děti jednou chci, třeba za pět let. Oni mi řekli svou představu a bylo to, žádné překvapení se nikdy nekonalo.
Renee:
to nymusí být o tom jestli ji chce nebo nechce - muže to být klidne o tom , při té pracovní vytíženosti, že mu až tak nevadí, aby se rozcházel, ale jinou jen nepotkal
se jen divím, kolik z vás považuje za žití života být singl. osobně si myslím, že je to modní záležitost s jednou vadou na kráse - až to modní přestane být, bude tu spoustu bezdetných dejme tomu padesátnic a spoustu padesátiletých novopečených tatínků
Takových případů už bylo, že chlap tvrdil, že není na rodinu a dítě připravený a pak se objeví TA PRAVÁ a všechno je rázem jinak a dítě ani rodina najednou nevadí. Asi bych na Míšině místě sama sobě přiznala, že já pro něj nejsem ta pravá, se kterou chce perspektivně žít. Ten vztah se musí někam vyvíjet, jinak stagnuje a stane se z toho sexuální kamarádství, kdy si každý žije po svém a občas spolu randí. Když to oběma vyhovuje, tak proč ne, ale většinou to dopadne viz výše, takže bych se poohlížela jinde. Ženská je v tomhle směru bohužel znevýhodněná a omezená věkem, chlap se může usadit i po čtyřicítce s nějakou 25+ a pořád má času dost.
Já jsem kdysi chtěla půjčovat dítě z děcáku, ale nepovolili mi to z výše uvedených důvodů..asi se od té doby změnil oficiální názor.. na zkoumání vhodnosti naší rodiny ani nedošlo..
alexandras: shodou okolností jsem zhruba před týdnem slyšela jakýsi pořad, kde se pravilo, že se naopak děti z domovů půjčují málo, a jelikož je to údajně pro ně všeobecně prospěšné, měly by se půjčovat více. Hovořilo se tam o podmínkách, které musí splnit ten, co by si takové dítě půjčovat chtěl, a že by se měly upravit tak, aby je splnilo víc lidí. Čili zřejmě nepanuje jednotný názor mezi psychology. Což mě až tak nepřekvapuje, jelikož o psycholozích všeobecně nemám vysoké mínění. Konkrétně jednu osobu dítě si půjčující znám, bere si slečnu dnes 13letou, od jejích 9 let, a že by slečna měla guláš v autoritách - je to normální puberťačka, no.
Capelucita: Já si tedy nutně nemyslím, že ji nechce pro život. Pokud ovšem životem nemyslíš jedině život rodinný a jiný nepadá do úvahy 
On ji pro život chce, ale pro jiný, než jaký si představuje ona Kdyby ji nechtěl, pochybuju, že by to s ní táhl už dva a půl roku. To je dost dlouhá doba na to, aby se rozmyslel, jestli ji chce nebo nechce. V článku zaznělo, že mu vyhovuje život jaký žije a nic na něm měnit nechce. Takže mu vyhovuje tahle podoba vztahu s Míšou, rozcházet se nechce. To je taky život, jenomže jiný, než jaký chce Míša, bohužel.
Riki :Děti z dětských domovů se nepůjčují ,jelikož to nedoporučují psychologové-vzniká řevnivost mezi těmi, kteří můžou jít do rodiny a které nikdo nechce a taky jim to dělá guláš v autoritách.
Jinak si myslím, že Míšin přítel není až tak citově zainteresovaný, zamilovaný chlap se jinak snaží aby tu svou květinku urval pro sebe..
prostě ten vztah pomalu zajde na úbytě,jsem pro to aby si Míša poctivě řekla, co chce a zařídila si život jak chce ona, ale nejspíš s někým jiným.Problém spíš vidím v tom, že nemá žádného náhradníka,je citově závislá na svém příteli a bojí se samoty.Kdyby byla filmová hvězda a měla na každém prstě deset uchazečů na místo po svém boku , tyhle problémy by neřešila, prostě by si vybrala nejlepšího samečka a toho by poctila svou přízní..Bohužel chlapů na ženění je zoufale málo a když tak loví v mladších a submisivnějších vodách.. takže hodně štěstí s jiným mužským.
já bych se nerozcházela, ale byla otevřená k navázání jiného vztahu
