Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Přišel nám do redakce zajímavý e-mail. Zajímavý je nejen svým obsahem, ale i formou. Vyjádřily se v něm totiž obě dvě zúčastněné strany: Manželé Jiří 34 a Marcela 31 řeší velice závažný problém, přímo dilema. Každý z nich jej vnímá po svém a nedaří se jim nalézt společnou řeč. Proto se na nás obrátili s prosbou o zveřejnění jejich příběhu a doufají, že jim vaše reakce, názory a pohledy pomohou v jejich rozhodování. I přes to, že řeší velmi citlivé téma a nemohou nalézt shodu, se mají velmi rádi a jeden bez druhého si život nedokáže představit.
Dítě za každou cenu, nebo nucená bezdětnost?
Marcela s Jiřím se vzali před pěti lety, společně si na hypotéku pořídili byt a plánovali založení rodiny. Asi rok po svatbě se začali pokoušet o miminko. Bezúspěšně. Když se ani po dvou letech početí nezdařilo, rozhodli se obrátit na lékaře. Respektive Marcela navštívila svého gynekologa a absolvovala poměrně dlouhodobé a náročné testy a vyšetření ohledně své plodnosti. Jiří toto vyšetření zprvu rezolutně odmítal. Až když se ukázalo, že jeho žena je po této stránce zcela v pořádku, podvolil se a i on se nechal vyšetřit. Výsledek pro něj byl zdrcující. „Viníkem“ jejich bezdětnosti se totiž ukázal být on. Dlouho se s tím nemohl vyrovnat a na téma děti se odmítal bavit. Marcela to chápala a nenaléhala na něj, jednu dobu se pokoušela smířit s tím, že tedy nikdy mít děti nebudou.
Postupem času se však vše vyvinulo jinak. Jak Marcela sama říká, bylo to silnější než ona a najednou se přistihla, že nedokáže myslet na nic jiného než na to, jak moc by si přála miminko. Opatrně navedla řeč na možnost umělého oplodnění od anonymního dárce, což se u Jiřího setkalo s absolutním odmítnutím a nepochopením.
Marcela
„Jsem normální, mladá a zdravá žena. Odjakživa jsem věděla, že jednou budu mít děti. Vždycky, když jsem přemýšlela o své budoucnosti, pokaždé jsem se viděla jako matka. Děti miluji a mít svého vlastního drobečka je pro mne nesmírně důležité a čím jsem starší, tím intenzivněji tuto touhu cítím. Když se potvrdila Jirkova neplodnost, byl to pro nás pro oba velký šok. Svého muže miluji, v žádném případě bych ho nechtěla ztratit, ale zároveň si nedokážu představit, že bych neměla mít dítě, když já sama jsem po této stránce zcela v pořádku. Když jsem nadnesla téma umělé oplodnění, setkala jsem se z jeho strany s velkým odporem, řekla bych až nekompromisním. On to bere tak, že prostě děti mít nemůže, a i když to pro něj určitě nebylo lehké, dokázal se s tím smířit. A to samé vyžaduje i po mně. Jenže pro mne to není tak jednoduché, jako pro něj. Jsem žena, má touha po dítěti je zcela přirozená. Představa, že bych žádné mít nemohla, mi doslova rve srdce na kusy. Zároveň si ale nedokážu představit, že bych Jiřího měla ztratit. Myslím, že v našem případě není nutné si dítěte zříkat, při dnešních možnostech medicíny. Jiří to ale vidí jinak. Označuje mne za sobeckou, prý myslím, jen na sebe a na své touhy a potřeby. Já si naopak myslím, že sobecký je on, když po mně chce, abych v sobě udusila své mateřské city jen kvůli tomu, že on si nedokáže představit, že by měl vychovávat „cizí“ dítě, jak řekl.“
Jiří
„Jsem si vědom, že na ženském serveru asi jako muž moc pochopení nedostanu. Přesto jsem souhlasil, že půjdu takto anonymně s kůží na trh, protože přiznávám, že by mne názory ostatních žen docela zajímaly. Marcela totiž 
tvrdí, že po ní chci něco zcela nemožného, v podstatě nemyslitelného, na co přece žádná normální žena nemůže dobrovolně přistoupit. Já si to nemyslím. Jsme dva, máme se rádi, já Marcelu velmi miluji, je to ta nejlepší žena, jakou jsem si mohl přát. Ano, po dítěti jsme oba velmi toužili, a když se ukázalo, že je mít nemůžeme, hodně nás to bolelo. Hlavně mne. Nikdo si neumí představit, co jsem prožíval, jak mi bylo, když se potvrdila má neplodnost. Dlouho jsem se z toho dostával, ale pak jsem se s tím vším nějak smířil a říkal si, že je přece nejdůležitější, že máme jeden druhého. Marcelin nápad s umělým oplodněním od anonymního dárce skutečně nemůžu akceptovat. Ona argumentuje tím, že by to dítě přece nebylo cizí, bylo by naše, ale já vím, že bych ho nedokázal přijmout. Věděl bych, že není moje. Ona jako žena to asi cítí jinak, ale já se přes tohle nedokážu přenést.
Podle Marcely jsem sobec. Někdy mám pocit, že mne až citově vydírá, prý bude do smrti nešťastná, když kvůli mému egu zůstane nedobrovolně bezdětná. Vůbec ji nenapadne, že i na jejím postoji je hodně sobeckosti. Klidně by se nechala uměle oplodnit a na mne a na mé pocity by vůbec nebrala ohled.“
Problém, který Marcela a Jiří řeší, není vůbec jednoduchý. Myslím, že většina z nás dokáže pochopit každého z nich. Oba dva mají svůj pohled, své pocity, své důvody. A oba dva na ně mají právo a jejich citové rozpoložení je pochopitelné.
Jak se na celou jejich situaci díváte vy, jako „nezúčastněné osoby“? Dokážete si představit, jak byste zvládly vyřešit podobnou situaci?
7.9.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 249 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo z nás je větší sobec? Rozsoudíte nás?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
my doma řešíme stejný problém, akorát je problém ve mě. V úvahu připadá pouze dárcovské vajíčko. A v našem vztahu jsem to já, kdo řekl NE. Nebylo by to moje dítě, celý život bych se trápila,kdo je asi dárkyně, zda to mému dítěti jednou někdo nevpálí, že je vlastně naše jen napůl apod.
A hlavně si myslím, že kdo to nezažil, nikdy si to nedokáže představit. Kdysi moje kamarádka nemohla mít svoje dítě a já tenkrát nechápala, proč nechce adopci. Dnes jsem ve stejné kůži a vím, že už přemýšlím úplně jinak. Trápí mě, že nebudu mít nikdy svoje miminko,ale sobecky přiznám, že cizí bych nechtěla.
Ještě bych chtěla Jiřímu napsat "Jiří, jako máte jistotu, že vy jste opravdu svých rodičů??Tím myslím svého otce?" Takovou jistotui mají opravdu jen vzhledové kopie....proč lpět na něčem nepodstatném.
Markýza: No nechtěla jsem se už zbytečně zapojovat, ale "zájem" o tvé děti nebyl brán v tom smyslu, jak je vychováváš, to mi je celkem putna, ale jestli jsi se o ně musel asnažit, chtít je, čekat na to až otěhotníš a nebo jsi jen vyprala trenky a byly tam.....myslím totiž, že druhý případ ti bude vllastní, protože jinak by jsi nic takového o ženě, která touží po dítěti nemohla napsat.
Tak, napíšu taky názor-nemyslím si, že jste sobci-ani jeden. Každý máte jiný názor. Chápu Marcelu, zachovala bych se úplně stejně, chápu Jiřího, ale u něho si myslím, že by časem mohl změnit názor, až tuto diagnózu vstřebá. Nenašla by se u Vás jedna jediná spermie? Pak by se mohlo využít třeba ICSI, popř. MESA. Byli jsme na IVF, tedy s vlastním materiálem, máme dvojčata. Ale myslím, že pokud by můj manžel neměl svoje spermie, že by souhlasil (určitě až po nějaké době) i s dárcem. To spíš asi já bych s tím měla problém, chtěla jsem mít děti výhradně s manželem. Vaši ženu chápu, může mít dětí, kolik chce, tak po ní nemůžete chtít, aby se dítěte vzdala, když ho může mít, byť s dárcem. Já jako žena na tom nevidím nic špatného. Nebo byste chtěl, aby Vám byla nevěrná a měla ho s milencem? Zoufalé ženy dělají zoufalé věci. Potřebujete čas, to je podle mě celý problém.
Pane Jiří, já přidám svůj názor z čistě ženského hlediska. Vaše žena po dítěti velmi touží,máme to většinou tak v sobě zakódované, s tím nic nenaděláte. Pokud se Vám podvolí, stejně to vaše manželství nebude šťastné. Buď Vám to bude Marcela vyčítat zcela otevřeně nebo to bude dusit v sobě, ale jednou bochne jako papiňák. A to bouchnutí může zapříčinit jiný muž s kterým by to mimčo šlo.
Chápu Vás, že máte pocit, že to dítě by nebylo vaše(myslím geneticky). Ale vždyť to nikdo, kromě vás dvou, vědět nemusí. Pro okolí budete otec vy a věřte, že i pak se jako otec budete spíše cítit. Jako dárce se vybírá muž se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním, zdravý, typem podobný rodičům.
Já osobně být vámi popřemýšlím, zda je lepší přistoupit na oplodnění dárcem nebo riskovat, že svým rozhodnutím můžete do budoucna Marcelu ztratit. A víte, že si myslím, že když dokážete milovat Marcelu (geneticky cizou) dokážete milovat i vaše dítě! A uvidíte, až Vám to malé bude říkat tatínku a vy pro něho budete celý svět, budete šťastný, že ho máte, byť budete počaté jinak než obvykle, ale bude počaté z velké lásky vás dvou.
Kaliban: Konečně někdo s jiným názorem! Fakt jsem nikdy netoužila mít dítě,přistoupila jsem k tomu po přání manžela,byla to ode mne oběť,hlavně v tom miminčím věku....Jak už jsem včera psala,tak spousta žen mají ideální představy o dětech a pak,když je mají,si s nimi neumí poradit,strkají je (dříve ven před barák),dnes k TV a počítači a vůbec se jim nevěnují,nechodí s nimi ani po městě,ani ven do lesa....Nečtou jim,vlastně s nimi ani nemluví-jen nařizují a rozkazují-kolikrát se stydím za takové matky např. v obchodě nebo na zastávce...Moje máma byla jedináček,proto prý chtěla mít hodně dětí...Já naopak ze 4 dětí jsem nechtěla žádné...Ovšem když už byly děti na světě,tak jsem se jim věnovala opravdu na 100 a více %.Kdyby se však ukázalo,že děti já nebo muž nemůžeme mít,tak bych se s tím naprosto smířila a zkrátka bych se v životě věnovala něčemu jinému....
Jinak - já proti lidem, kteří byť i programově děti nikdy nechtějí, vůbec nic nemám - uznávám, že v případě mnoha lidí, je to spíš záslužný skutek - nemít děti 
Ať si každý dělá se svým životem, co se mu jen zlíbí. Ve všech svých příspěvcích píšu jen o tom, jak to cítím nebo jak bych to cítila JÁ, ne někdo jiný.
Yitka: Ano, souhlasím - když např. manželský pár děti chce a nejde to a nejde - tak se prostě nedá nic dělat, nezbývá než se s tím smířit - nebo případně zkusit adopci. To je samozřejmé - nemá smysl mlátit hlavou do zdi.
Tento článek ale není takový případ. Tady minimálně jeden z páru děti mít může - a nebude je mít, protože ten druhý se prostě "zabejčil" nebo má pošlapané ego nebo jánevímcoještě. A v tomhle případě já za sebe říkám - šla bych přes mrtvoly - bohužel i přes mrtvolu vztahu s manželem, to se nedá nic dělat. Není žádný důvod, proč by měla Marcela do smrti trpět a vyčítat si třeba za 15 let, až už bude na všechno pozdě, že se nezachovala tenkrát jinak.
.JPG)
Nessie: pak jsou ještě taky lidé, kteří děti nemají z důvodu,že chtějí být prospěšní ostatním.Pravda, je jich málo a nejsou moc vidět,ale jsou. Třeba řádové sestry...nemusí to být vždycky volba děti nebo pohodlí a luxus. Děti ti aspoň na určitou dobu zaberou většinu času a s nějakou službou ostatním se to pak dá zkloubit hodně těžko...to jen tak mimochodem.Nebo moje kamarádka, děti nemá a nechce ne z důvodu pohodlí,ale protože prostě říká, že nikdy nepotkala někoho s kým by je mít mohla a sama je mít za každou cenu nechtěla, zdálo se jí to sobecké, když jim nedokáže vytvořit zázemí ..
no vůbec to rozhodování se Jiřímu a Marcele nezávidím
Nessie:
neco jineho je deti "nechtit"...znam takove lidi, dokonce pro to udelaji maximum (ze treba partner podstoupi vasektomii)- takovi lide mi nejak nejsou prilis sympaticti. Snazim se je pochopit, ale nejak to nejde.
A pak jsou lide, ze by deti chteli, ale nemuzou....a smiri se s tim a zijou plnohodnotny zivot. Napriklad moje sestra.....realizuje se v hudbe- sklada, koncertuje ,diriguje, uci., organizuje varhanni kursy...predava svuj talent dal.
Navic je takovych moznosti, kde se da clovek realizovat - ruzne charity, dobrovolniceni, rady.....moznosti je cela rada. Ja tedy zivota nevidim jen v plozeni a vychove vlastnich deti.
Kaliban: No vidíš - a já zas nechápu, jak někdo může dětinechtít. Neodsuzuju to, je mi to celkem fuk, ale - nechápu to. |Já si rozhodně "hezkej život" bez dětí neumím představit. Co to je "hezkej život"? Práce, cestování, koníčky, chození po kultuře, sportování? Jak jsem psala někde dole - to je pro mě osobně jen nadstandart, kterýho se ale kvůli dítěti klidně vzdám. Rozhodně to není smysl života, nic, co by mě v třeba v těžkých chvílích udrželo nad vodou - to děti ano.
A jinak - přemýšlela jsem a usoudila, že sobci jsou oba. Ale já na místě paní bych byla taky sobec - a mnohem větší. 
Kaliban: ja s tebou v podstate souhlasim
Takhle akutní touhu po dítěti nechápu. My spolu děti nemáme a žijeme normální hezkej život. Představa, že budu otravovat svého muže touhou podítěti, o ničem jiném nemluvím a dělám mu ze života peklo - no, to bychom se asi raději rozešli. Někdo prostě děti má a někdo nemá. Nemyslím, že ten chlap je sobec. Prostě to tak cítí. Sobec je spíš ona. Asi tu nebudu populární.
Nadhodila jsem toto téma u manžela. Aniž bych se ho ptala hned řekl, že kdybych já začala chodit na vyšetření, šel by samozřejmě na začátku taky.
Na oplodnění cizím vajíčkem se tvářil poněkud rozpačitě, ale prý by zkusil všechno co je možné pro to, aby mohl mít dítě vlastní, pokud by to opravdu nešlo, pak by se vidělo co dál.
Ja jen vim, ze kdybych touzila po diteti a muj partner nemohl mit deti a ani by nepremyslel o jine moznosti tak bych to asi videla jako "konecnou"...Podle me je to bud a nebo...Touha po diteti je strasne silna, roky pribyvaji, biologicke hodiny tikaji...Taky je to o hodnotach jake clovek ma co uprednostnuje...Chapu, ze kdyz nekdo je naprosto pohlcen smyslem sve prace, pracuje na necem opravdu smysluplnem tak ta touha neni takova, protoze ten smysl zivota tady je... Pokud, ale clovek citi, ze chce, aby ten zivot dostal nejaky smysl, ze to neni jenom o tom prezivani tady tak deti chce...Vidi v tom nejaky smysl....Ted nemyslim predavani genetickeho materialu, ale opravdu zamysleni proc tady vlastne jsem na te planete? Jenom si uzivat? Nejspis kazdy chce po sobe neco nechat, nejakou aspon malou stopu...Nekdo je Einstein zanecha teorii relativity, jiny zarovku a nekdo zasadi 1000 stromu, nekdo ma deti - stara se, vychovava a veri, ze jednou ony neco dokazi, neco zmeni nebo proste jenom budou stastne....
Nedavno jsem mluvila se svym sousedem toto leto bylo pro nej takove bolestne dva pohrby (oba rodice asi kolem 95ti let) byl na tom hodne spatne, clovek ho moc utesit nemuze, on sam ma kolem 70ti - pri rozhovoru ozil pri zmince o vnucich, rikal rod pokracuje (maji 3 kluky a 1 vnucku) tak mi to prislo takove pro nekoho "obycejne", ale na nem v tu chvili bylo videt lasku a radost
...Kdyz je nejhur v zivote a mas pocit, ze Ti vsechno pada na hlavu kdo Te z toho dostane zase decka, protoze musis uz jenom kvuli nim musis slapat dal...Netvrdim, ze je to jednoducha cesta, clovek dela chyby a bude je delat stale..., ale smysl to podle me ma...
Taky obdivuji chlapi co maji obrovske srdce je jim jedno jestli jsou to jejich vlastni deti nebo adoptovane je jim jedno jestli jsou cerne, bile, zlute, chytre, zdrave, krasne, sportovne nadane proste je maji radi takove jake jsou - to jsou podle me poradni chlapi...
No a jestli jsem sobecka to asi jsem, protoze vim, ze deti ke svemu zivotu potrebuji ke svemu stesti ja jsem ten typ co by bez nich asi stastny nebyl...
A opet obdivuji zenske co to nemaji jednoduche maji treba 5,6 deti a neskuhraji, staraji se, deti chodi jako z cukru, matka udreny ruce, ale stastna jasne deti nemaji vsechno nejnovejsi, ale zase maji spoustu lasky....Takovych zen si vazim...
A zivot je prave o rozhodnutich, krizovatkach po jake ceste se das - preji hodne stesti najit tu spravnou cestu, ale na kazde budou prekazky...
