Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Za dobu manželství musí člověk dojít k mnoha kompromisům. Dokud jsme bydleli ve městě, nebyl problém jít na sraz se spolužáky, jít na ples nebo večírek se spolupracovníky. Pokaždé byl člověk doma cobydup, neboť z jakéhokoliv podniku se dalo v klidu dojít domů, ať byl člověk střízlivý, nebo v náladě poněkud povznesené. Když nepočítám jedno příjemné posezení u známých na předměstí, kdy jsme se ještě jako svobodní vraceli příjemně v náladě stylem tři kroky kupředu, dva kroky zpátky, vždy nám nejdéle dvacet minut trvala cesta do rozestlané postýlky v bezpečném útočišti domova.

Tehdy nám cesta, která trvala přes hodinu, nijak nevadila, protože byla příjemná letní noc. Bylo nám něco přes dvacet a všechno bylo tak nějak jednodušší. S přestěhováním se na vesnici přibyl jeden problém – pěšky nelze! A protože se má hledat nejlepší řešení, vymysleli jsme takzvaný manželský servis. Jedeme na kuželky s přáteli? Řešení je nasnadě – manželky řídí, pánové si dají pivko a je to.

Nám ženám to nevadí, pánové jsou dobře naladěni a je s nimi legrace. Při hře se pošťuchují, vtipkují a hlasitě komentují hezké i méně podařené pokusy. Koneckonců jsme sehraný tým a pod stromeček jsme si nadělili slušivá sportovní trička s nápisy STS Chvojkovice-Brod, poněvadž jsme opravdu dobrý mančaft. Nebo naopak, mám sraz s kamarádkami z bývalého zaměstnání, padne nějaká ta sklenička, a tak vezmu mobil, prozvoním a během půl hodinky je kočár přistaven i s „panským kočím“. Abyste měli co závidět: ještě mne doma čeká předem uvařená káva, která je hned k pití.

Takhle to funguje už mnoho let a s principem „jeden druhému taxikářem“ jsme vrcholně spokojeni. Občas se manžel setkává i se závistivými pohledy. To když před přítomnými kamarády nekomentuji čárky na účtence, ale naopak jsem ochotná některé popovézt směrem k jejich domovu. Ovšem scénka, kdy jsem s dvěma rozjuchanými opozdilci v autě kličkovala půlnočními ulicemi k nádraží, aby se posléze znovu vrátili s tím, že poslední vlak stejně nechytili, mi zůstane dlouho v paměti.

Stejně jako ta, kdy mi ti pacholci podstrčili hromadnou účtenku se slovy, že to je spotřeba mého drahého. Jednou provždy jsem takové vtípky vyřídila tím, že jsem ocenila plůtek namalovaný na účtence, manžela pochvalně poplácala po rameni a řekla: „No ty jsi ale pašák!“ Jejich vytřeštěné pohledy mě hřejí dodneška.

Do loňského roku jsme opravdu měli vypracovaný dokonalý plán „jednou ty, jednou já“, ale aniž jsme si všimli, nastala další, daleko úžasnější varianta. Dospělé děti s řidičským průkazem! Dokud pro nás nejstarší dcera nepřijela ve dvě ráno na oslavu, ani jsme si neuvědomovali, jakou záslužnou činnost jsme prováděli, když jsme své potomstvo vyzvedávali porůznu na zábavách či diskotékách. Děti přeci mají rodičům péči oplácet, a tak se obrňte trpělivostí a projděte jejich pubertou s pevnými nervy. Čeká vás příjemná budoucnost.