Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsem se ve 24 letech vdávala, předpokládal můj nastávající, že si vybral naprosto správně. Děvče z vesnice vychovávané jako hospodyňka, která se bude okolo něho točit a udržovat teplo rodinného krbu. Je fakt, že k základům vaření jsem byla dohnána nutností postarat se o domácnost, když byla moje maminka v nemocnici. Jenže moje představa o budoucím životě se s tou jeho poněkud rozcházela.

Do svatby jsem spíš než u sporáku volné chvilky trávila na trampu a moje ruce měly blíž ke kytaře a pádlu než k vařečce. Automatickou pračku, která tehdy byla drahou a nedostatkovou vymoženost, jsem obcházela obloukem. Rodiče totiž měli strach, že bych jim tuto investici do domácnosti mohla svým neodborným zásahem poškodit, a byly mi udělovány takové jednoduché práce jako štípat dříví, skládat uhlí, natírat plot, vybírat žumpu a jiné drobné dívčí práce.

 

Jednoho krásného dne můj budoucí muž pronesl zásadní větu: „Když uvaříš dobré houskové knedlíky, tak si tě vezmu!“ Bylo to jedno z jídel, které jsem uměla. Knedlíky se vydařily, a protože on drží slovo, zašli jsme na úřad vyplnit příslušné papíry. A byla svatba. První půlrok jsme bydleli u mých rodičů a moje maminka zeťáčkovi podstrojovala tak, že jsem vůbec neměla šanci předvést své kuchařské umění.

Až jednoho krásného dne... Rozhodla jsem se uvařit mu guláš, protože to je jedno z jeho zamilovaných jídel. Předem jsem se u něj informovala, jaký druh guláše preferuje, a když říkal, že má rád ostrá jídla, v dobré vůli dát svému mužíčkovi jen to nejlepší, jsem do hrnce vhodila tři feferonky. S jakou láskou jsem mu prostírala a předložila svoje první novomanželské jídlo!

Musím říct, že byl velice, velice statečný. Po první lžíci mu vhrkly slzy do očí, ale vytvořil škleb ne nepodobný úsměvu. Po druhém soustu se mu orosilo čelo a začal rudnout. Po soustu třetím lžíci odevzdaně položil a pravil nejistě: „No, ono se ti to asi nepovedlo...“

S dnešními zkušenostmi oceňuji vysokou diplomacii, s jakou to tehdy zvládl. Nepochybně to byl opravdu projev lásky, který jsem tehdy nedokázala ocenit.

Přiznávám, že se stejným šarmem a diplomacií zvládl i to, když jsem vyprala jeho dva nejoblíbenější svetry programem na vyvářku. Při návratu z práce ho čekala uplakaná přecitlivělá těhulka a dva svetry na trpaslíky. I to tehdy ustál a neovdověl. Ovšem s chutí to dodnes dává k lepšímu.

A jaké novomanželské příhody máte vy? Byly jste na manželství dobře připravené? Nebo vás nic nerozházelo a do společného přístavu jste vpluly zcela suverénně? Nestyďte se a pochlubte se!