Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsem v osmnácti letech odmaturovala, už jsem věděla, že moje další cesta povede na medicínu. Užila jsem si prázdniny a začala se věnovat nejen studiu lékařství, ale také bouřlivému studentskému životu. To mi vydrželo čtyři roky. Jenže ve čtvrtém ročníku jsem potkala Tomáše. Byl o dvacet let starší, ženatý, měl dvě děti. A já si neporučila a vrhla jsem se do nového románku. Jenže co čert nechtěl, románek přerostl do vztahu.

Tomáš se rozhodl ukončit své manželství a žít se mnou. Věděla jsem, že to, co oba děláme, od nás není pěkné. Měla jsem ale pocit, že mám přeci nárok na lásku muže, k němuž cítím tolik. Tomáš opravdu rodinu opustil, pronajal byt a začali jsme žít spolu. A on začal mluvit o dětech. Já ještě nechtěla, plánovala jsem je rozhodně až po dokončení studia, ale láska je slepá, a tak jsem se rozhodla trochu zariskovat a vysadit antikoncepci. A jak už to tak bývá, první pokus platil – otěhotněla jsem. Byli jsme oba šťastní, dohodli jsme se, že se vezmeme až po narození miminka, konečně nebylo kam spěchat.

Těhotenství probíhalo bez potíží, až na to, že přítel hodně pracoval, vracel se domů pozdě a já byla stále častěji sama. Sama jsem zůstávala i v devátém měsíci, kdy už se blížil termín porodu, a tak nepřekvapí, že když „to na mě přišlo“, sama jsem si volala sanitku a sama jsem přijela i do porodnice. Přítel nebyl k zastižení. Snažila jsem se mu dovolat každých pár minut, aby nepřišel o narození vytouženého dítěte. Když jsem se mu nakonec dovolala, jeho reakce mě dokonale uzemnila. Do telefonu mi řekl, že náš vztah byl omyl, že mě už nemiluje a že od rodiny i ode mě odchází s úplně jinou ženou.

Porodila jsem krásnou holčičku Aničku, která mi dělá jenom radost a nádherně prospívá. Studium medicíny jsem přerušila, ale přesto se učím a brzo chci navázat, kde jsem přestala. Svůj sen o tom, že budu lékařka, jsem neopustila. Dlouho jsem přemýšlela, kde jsem udělala chybu, proč jsem to nepoznala už dřív, proč mě něco nevarovalo. Pak jsem pochopila, že podobné zkoumání je jen ztráta času. Prostě jsem naletěla a nic na tom nezměním. Za dcerku jsem vděčná – sice jsem o dítě ještě nestála, ale teď si život bez ní neumím představit. Ona je to nejlepší, co jsem si ze svého přítele mohla vzít a díkybohu vzala. Jen žádný chlap už nám nesmí přes práh, zvládneme to s Aničkou samy. I tak se ale často ptám: proč právě já? Co jsem měla udělat jinak?