Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

O tom, že my ženy jsme z Venuše a muži z Marsu, už bylo napsáno tolik, že snad nemá cenu se tím nějak zvlášť znovu zabývat. Prostě to víme, že? Hlavně nám ženám je jasné, že v kontaktu se svými protějšky musíme být mnohdy velmi obezřetné, obrněné trpělivostí a bezbřehou dávkou tolerance.

Protože je to tak. Muži mají své specifické projevy a myšlenkové pochody, které se projevují v různé intenzitě. Podle toho, zda právě dostali nějaké nové instrukce z Marsu.

Jednou z mnoha mužských specialit je „hra“ zvaná Já mám vždycky pravdu!

Ano, je to tak. My ženy můžeme totiž za všechno. Za připálený oběd, za nedostatečný počet vyžehlených košil, za to, že si doma zapomněl kapesník, svůj podíl máme jistě i na globálním oteplování zeměkoule i na napjatém stavu na Středním východě.

Muži nic, muži muzikanti. Oni přece chyby nedělají.

A co mě přivedlo k tomu, abych napsala tuto úvahu? Po pravdě řečeno, dnes a denně se stává něco, co by mohlo být dostatečným impulsem k tomu, abych své nitro vylila do monitoru. Jelikož jsem ale člověk hodně trpělivý a tolerantní, dlouho se držím a s všechápajícím úsměvem /vždyť je to přece chlap/ přecházím drobné či větší excesy svého partnera… až do chvíle, kdy dokápne ta poslední kapička. A všichni dobře víme, že ta úplně poslední kapka nemusí být zároveň největší. Kdepak. Může to být úplná prkotina, která ale ten pohár trpělivosti přelije, a pak už se to hrne ven. Nezadržitelně a na plné pecky.

Moje poslední kapička vypadala takto.

Komár: „Kde je, prosím tě, ovladač na DVD?“

Meryl: „Na stolečku v obýváku.“

Komár: „Tam právě není.“

Meryl: „Musí tam být.“

Komár: „Říkám ti, že tam není. Ty jsi určitě zase uklízela a někam jsi to zašantročila.“

Meryl: „Nic jsem nikam nezašantročila. Včera večer byl na stolečku a nikam jsem ho nedávala.“

Komár: „Tak zkus popřemýšlet. Nikdo jiný to nikam dát nemohl.“

Meryl: „Fakt nevím.“

Komár: „No to je dobrý. Takže se nám ztratil ovladač, kdoví kam jsi ho strčila a ty řekneš jen nevím.“

Meryl: „Hele, neosočuj mě z něčeho, co jsem neudělala. Nemohl jsi ho třeba odnést vedle do pokoje ke svému PC?“

Komár: „A můžeš mi říct, proč bych to asi dělal?“

Meryl: „To nevím, třeba jsi to měl v ruce a potřeboval jsi zrovna něco u počítače.“

Komár: „Tak blázen ještě nejsem. Ale dobrá, jdu se podívat, abys neřekla, že na tebe něco nespravedlivě házím.“

No, asi již tušíte, jak to dopadlo. Za půl minuty byl zpátky a co myslíte? Měl ho tam!!!!

No, nebudu z toho dělat kovbojku, oba dva jsme se celé té situaci od srdce zasmáli. Nic se nestalo. Ale stejně mi to trochu vrtá v hlavě. Také doma někdy řešíte podobné situace? Také jste to vy, kdo za všechno může, nese na svých bedrech tíhu odpovědnosti za kompletní chod všeho…. A také jste volány na „kobereček“ za něco, co jste neudělaly, nezavinily a nespáchaly?

Tak pojďte, postěžujeme si na ně. :o))))