Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Není to ta k dávno, kdy Meryl psala o tom, jak ženy mohou za všechno a dokonalejší mužská část populace musí trpět našimi nedostatky. Myslím, že je na čase vyrovnat pomyslné misky vah a vzít si na paškál muže.

Měla jsem opět jeden ze svých záchvatů tvořivosti. Stěhování nábytku, malování a jiné bohulibé činnosti – protože změna je přece život. Tentokrát jsem měla jasnou představu o tom, jaké barvy by si zasloužila naše ložnice. Oranžová! Zdi v ložnici se převléknou do oranžového kabátu. Představa krásného teplého odstínu našeho pokojíčku mne hnala vpřed. Zakoupila jsem Jupol (obdoba našeho Primalexu) a tři lahvičky barvy. Oranžové. Jala jsem se vše řádně míchat a vymalovat sama, abych mužíčka překvapila. Masa v nádobě měla přesně takovou barvu, jakou jsem si vysnila. Báječně oranžová! Vymalovala jsem celý pokoj dvakrát a čekala, až to uschne.

„Co to jako je?!!“ zaúpěla jsem hlasitě, když jsem po uschnutí uzřela barvu jasně RŮŽOVOU. Nakonec jsem usoudila, že to také není k zahození, a smířila se s nechtěnou změnou plánu. Drahoušek přijel domů a barvou byl nadšen. Jen otázka: “Nemělo to být oranžové?“ mi moc nesedla. Nakonec mne pochválil, jak jsem šikovná, a já zářila štěstím.

Aby řeč nestála, zeptal se typicky mužsky: “Je potřeba, abych něco udělal?“ K jeho velkému překvapení se mu dostalo kladné odpovědi. Bylo potřeba pověsit lustr. A protože v Chorvatsku nic není problém, a kdyby byl, platí pravidlo číslo jedna, zahučel nepřesvědčivě: “Nema problema.“

Připravil vše potřebné – vrtačku, hmoždinky, šroubky, štafle, kladívko. Dokonce i rozložil noviny, aby „nenadělal“. Skutečně a upřímně jsem ocenila, s jakou pečlivostí vybral vrtáčky, šroubky a hmoždinky odpovídajících délek a průměrů. Vše to krásně zapadalo.

Můj drahý vyvrtal dvě krásné díry a snažil se zasunout první hmoždinku. Nešla. Začal ji tedy tlačit, strkat, posléze i cpát, rvát... a nic. Když něco nejde silou, musí to jít ještě větší silou. Přibral tedy na pomoc kladívko, spolu tam hmoždinku tloukli, tloukli, ale nezatloukli. Hmoždinku zničili. Záměrně používám množné číslo, protože hlavním viníkem neúspěchu bylo kladivo. Stála jsem pod štaflemi a pilně podávala nové a nové hmoždinky. Když i šestá hmoždinka zaplatila za své hříchy, protože tvrdohlavě odmítala zalézt do díry na míru, můj drahý se dutě zasmál... shlédl na mne ohnivým pohledem, rozmáchl se a udeřil kladivem do stropu, kde zůstala díra o průměru pět centimetrů. Ani jsem nedutala.

Já tvrdím, že to byl vztek. On, že to byla osvobozující zdravá emoční erupce. Viditelně se mu značně ulevilo. Následující hmoždinka vklouzla jako po másle a v deseti minutách visel náš krásný modrý lustr na růžovém stropě... Jen škoda, že kousek od něho zela ve stropě černá „červí“ díra.

Můj spokojený, vyrovnaný muž mě ve dveřích ložnice objal a s úsměvem pravil: “Miláčku, ten pokoj by byl tak krásný nebýt té díry ve stropě.“ Nakonec mě odměnil polibkem. Prý jsem fakt skvělá, že jsem nezačala nadávat. Ale copak se na tohle dá něco říct?

Díra je spravená a pokoj krásný. Hlavně že se máme rádi.

Takže milé dámy, pokud váš vyvolený prochází zdravou osvobozující emoční erupcí, zachovejte klid. Je to totiž známka soustředění na daný úkol. (Prý!) Zachovejte rozvahu – budete odměněny!

A jak to končí u vás, když už svého chlapáka „dokopete“ k tomu, aby doma něco udělal?