Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nikdy bych si nepomyslela, že se někdy ocitnu v tak těžké situaci. Po desetiletém manželství se rozvádíme. Už delší dobu nám to neklape, vlastně nežijeme spolu, ale vedle sebe. Manžel si našel přítelkyni a ani se to už přede mnou nesnaží skrývat. Bolí to moc, špatně spím, strašně jsem zhubla a nedokážu se na nic pořádně soustředit.

Nejvíc starostí mám ale s tím, jak to říct dětem. Máme devítiletou dceru a pětiletého syna. Oba dva na tatínkovi přímo visí. I když mezi námi byly neshody, nikdy jsme je neprezentovali před dětmi, snažili jsme se je z toho úplně vynechat.

Ale teď už to dál nejde a my jim to říct prostě musíme. Manžel se chce odstěhovat ke své „nové ženě“, což už před dětmi utajit nejde.

Jsem z toho strašně špatná, pořád si přehrávám, co a jak by bylo nejlepší, jak jim to podat. Ale ať o tom přemýšlím, jak chci, mám pocit, že taková věc se nikdy nedá říct tak, aby jim neublížila. Jak jim mám vysvětlit, že od nich jejich tatínek odchází? Že už s námi nebude bydlet? Dokáží porozumět tomu, že i přesto je má pořád rád a budou se s ním vídat?

Hlavně dcerka je strašně citlivá, tátu doslova miluje. Mám obavy, že se to na ní podepíše a ponese si následky ještě hodně dlouho, ne-li natrvalo.

Bohužel, manžel mě v tom nechal samotnou. Je zaslepený, zamilovaný, už se vidí, jak žije jinde. Ne že by o děti ztratil zájem, to rozhodně ne, ale už pro něj nejsou na prvním místě. Teď je pro něj důležitější jeho vlastní štěstí a spokojenost. To, že odejde a nechá tu dvě zraněné dětské dušičky, ho snad ani netrápí. Říká, že s rozvodem rodičů se musely vyrovnat spousty dětí před nimi a že i ty naše to určitě zvládnou.

Ovšem kdy a jakou formou jim to oznámíme, neřeší. Mám to prý nějak udělat, ale co nejdřív, protože tento víkend už se bude stěhovat.

Je to celé k zbláznění. Připadá mi jako zbabělec, který se nedokáže jako chlap postavit ani před vlastní děti. Špatné na tom je i to, že my dva už nejsme schopni spolu rozumně komunikovat, takže pokus promluvit s ním na tohle téma je předem odsouzen k neúspěchu.

Nechci dětem ublížit, nechci před nimi jejich tatínka hanit a pomlouvat. Ale přiznám se, že nejradši bych to udělala. Aby věděly, jaký je zbabělec. Jenže tím bych jim asi ublížila ještě víc.