Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

První manželství se mi nevyvedlo. Po dvou letech skončilo rozvodem a mně zůstal v péči rok a půl starý syn. Hodně dlouho jsem byla sama, pak jsem se seznámila se svým nynějším manželem. To už bylo synovi 7 let.

Seznámili jsme se na jedné dovolené, kde pracoval jako číšník. Zjistili jsme, že jsme oba ze stejného města, a když skončila sezóna, začali jsme spolu chodit. Mezi námi klapalo všechno dobře. Horší to ale bylo ve vztahu mezi ním a mým synem.

Syn k němu vůbec nedokázal najít cestu a z manželovy strany to bylo stejné. Zdeněk (manžel) se sice snažil, ale nějak mu to nešlo. Péťa ho prostě odmítal, ignoroval, nechtěl si s ním hrát a už vůbec ho nechtěl poslouchat. Každý druhý týden jezdí pravidelně ke svému otci a tam je možná kámen úrazu. On prostě svého tátu má a nikoho dalšího nechce.

Už tehdy mě ta situace trápila, ale říkala jsem si, že čas to všechno srovná. Se Zdeňkem jsme se vzali a já jsem brzy přišla do jiného stavu. Narodil se nám chlapeček.

A začalo doslova peklo. Zdeněk se logicky upnul na svého vlastního syna a Péťu začal ještě víc nesnášet. Ono to pro něj muselo být i těžké. Péťa opravdu zlobí, absolutně ho nerespektuje, a když mu něco řeknu, zarytě mlčí. Mockrát jsem se snažila mu vysvětlit, že takhle se chovat nemůže, že ho Zdeněk má rád. Jako bych mluvila do dubu. Je úplně zašprajcnutý.

Dnes je Péťovi deset let a jejich vzájemná nesnášenlivost se stupňuje tak, že se to už nedá vydržet. Přiznám se, že mám vztek na oba, protože kvůli jejich věčným neshodám není doma nikdy klid.

Zdeněk třeba Péťovi řekne, aby si uklidil pokoj, a on ho přehlíží jak krajinu. Prostě nereaguje, neodpovídá, natož aby udělal, co mu bylo řečeno. Manžel pak přijde za mnou a naštvaně mi sdělí: „Srovnej si laskavě svého syna. Má v pokojíku binec.“

Okamžitě vidím rudě. To slovní spojení „srovnej si svého syna“ mi otvírá kudlu v kapse. Bohužel, Zdeněk to používá hodně často. I venku. Klidně na mě před lidmi houkne: „Podívej se, co ten tvůj syn dělá.“

Jako by se vůči němu pořád vymezoval a zdůrazňoval, že není jeho, ale můj. Strašně mě to trápí. Když ho žádám, aby toho nechal, cítí se dotčeně. Prý se roky snažil, aby se s klukem skamarádil, ale bezvýsledně. Tak co bych po něm chtěla víc. K malému se chová vzorně, je skvělý táta.

Dá se nějak dosáhnout toho, aby se ti dva konečně začali respektovat? Kdybych věděla, co mám pro to udělat, udělám to okamžitě. Ale já už jsem vyzkoušela všechno možné. A je to čím dál horší. Děsím se, až Péťa přijde do puberty.

Máte s tím někdo své zkušenosti? Jak u vás funguje vztah mezi novým partnerem a dětmi z prvního manželství? Myslíte, že je ještě naděje, aby se to u nás zlepšilo? Dělám někde chybu?