Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milá redakce a čtenářky, dlouho jsem váhala, jestli mám s něčím takovým jít na světlo, ale jsem bezradná. Vždycky jsem byla váhavý střelec, ale teď jsem v situaci, s kterou si opravdu nevím rady. Nejdřív tedy něco o mně.

Je mi 52 let a už deset let jsem rozvedená. Žiji sama se svým 26letým synem a s posledním přítelem jsem se rozešla před půl rokem, protože si našel mladší. Už 20 let pracuji ve spořitelně a tady to všechno začalo. Na začátku prázdnin k nám nastoupil na praxi student. Je mu 20 let a je velice milý. Vedoucí ho posadila k vedlejšímu stolku a já ho měla zaučit. Ze začátku jsem k němu měla takové ty mateřské city, byl samá legrácka a hned šla práce líp od ruky.

Nejdřív mi říkal paní XY, potom paní Dano, paní Danuško a teď už jen Danuško, ale pořád mi vyká. Je velice galantní, a co víc, velice pohledný. Po měsíci jsem ale s hrůzou zjistila, že už na něho nehledím jako na kluka mladšího, než je můj syn. Je fakt, že změnil účes, začal se jinak oblékat, zkrátka z klučiny-studentíka se tak nějak postupně stal velice přitažlivý muž. Ke všemu mi jednou při obědě řekl, že se mu moc líbím. Nejdřív jsem z toho byla zaražená i potěšená. Ve svém věku nejsem zvyklá dávat city najevo, dnešním mladým to asi problém nedělá.

Od té doby se cítím tak napůl jako blázen. Došla jsem si po pěti letech do kosmeťáku, ke kadeřnici, prostě dělám něco pro sebe. On od té doby neřekl už nic, ale při každé příležitosti se mě nenápadně dotýká, chválí nové oblečení a já se prostě nedokážu stáhnout do ulity a zabrzdit ho. Všechno vyvrcholilo včera při oslavě narozenin mé kolegyně, kdy mě doprovázel domů a při rozloučení mi téměř naplno řekl, že by mě chtěl. Utekla jsem beze slova jako malá holka a celou noc jsem o všem přemýšlela.

Na jedné straně – jsem víc než dvakrát starší než on a podle toho vypadá i moje tělo. Mám o šest let staršího syna, který se co nevidět ožení, a budu babičkou. Na druhé straně – hrozně moc mě přitahuje, je prostě nádherný. Pokud bych něco takového provedla, nedovedu si představit, že bych s ním byla druhý den v práci jakoby nic. Taky mě dost sráží to, že bych se před ním měla svléknout.

Nedokázala jsem si nikdy takovou situaci představit a teď jsem z toho úplně rozhozená. Mám, nebo nemám? V říjnu odejde zpět na studia a já ho možná už neuvidím. Nevím si rady ani se sebou, ani s ním. Poradí mi někdo?