Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi už dost přes padesát, ale moc ráda prozkoumávám internet a objevila jsem i váš magazín. Musím říct, že se mi tu moc líbí, a i když jsem ještě nenašla odvahu zapojit se do nějaké diskuse, s chutí si čtu články a taky soutěžím. Teď jsem se ale rozhodla, že se vám svěřím s tím, co mne docela štve.

Patřím ke generaci, které bylo vštěpováno, že co se doma uvaří, doma se také sní. Nejsem tedy zvyklá se svými osobními problémy chodit „ven“. Všechno dusím v sobě. Ale svěřit se takhle anonymně není vůbec špatné.

O co jde. Žijeme s manželem již sami. Děti jsou dávno dospělé a mají své rodiny. Mně je 56 let, manželovi 62. Náš vztah prošel několika krizemi, občas se pohádáme, ale vcelku můžu říct, že žijeme takovým tím klasickým manželským životem po 30 letech společného soužití. Občas jedeme někam na výlet, zajdeme do kina, hlídáme vnoučata. Manžel je docela hodný člověk, i když své mouchy má, ale to já nakonec taky.

Co mě ale rozčiluje, je naše společné nakupování. On byl vždycky šetřílek, pro korunu by si nechal vrtat koleno, jak se říká. Dřív to bylo i potřeba, museli jsme pečlivě hospodařit, abychom vyšli. Dnes už jsme na tom ale jinak. Oba vyděláváme, byt máme zařízený, nic většího kupovat nemusíme, a tak není nutné zbytečně škrtit. To je alespoň můj názor. On to vidí jinak.

Jednou za dva týdny jezdíme udělat do nějakého hypermarketu velký nákup. Ani jeden z nás se v takových akcích moc nevyžívá, ale je to pohodlnější než lítat do obchodu každý den pro pár věcí. A jelikož děláme nákup vždy ve velkém, jezdíme oba. Manžel řídí, já nemám řidičák.

A tady je ten problém. Při nakupování je přímo nesnesitelný. Skoro cokoli, co vezmu do ruky, kritizuje, že je to drahé, že to nepotřebujeme. Je schopný dokonce vyndávat z vozíku věci, které jsem tam dala. Svádím s ním únavné debaty na téma "šunku nebo šunkový salám", sýr že stačí jen jeden, jestli by nám nestačil ten levnější prášek na praní a jestli je aviváž opravdu nutná. Podle něj jsou totiž všechno vyhozené peníze.

Nedávno jsem se už vzbouřila a řekla mu, ať tedy nakoupí on, že mu do toho nebudu vůbec mluvit. A ať mi předvede, jak se správně a úsporně nakupuje. To víte, musela jsem se hodně držet, ale zvládla jsem to. Výsledek byl, že nákup stál sice pakatel, ale už třetí den nebylo v lednici skoro nic.

Měla jsem pocit, že to uznal. Ale mýlila jsem se. Odjeli jsme znovu na nákup, opět jsem to vzala do svých rukou, a co myslíte? On začal se svou starou osvědčenou písničkou. „Tohle nekupuj, vrať to, to mít nemusíme, to je zbytečně drahé.“

Ne nezabily byste ho? Co s ním? Máte někdo doma také takového šetřílka? Asi mi nezbyde nic jiného než vzdát velké nákupy a lítat každý den do obchodu pro pár věcí. Jenže to je zase hrozná otročina a nebaví mě to.