Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám pocit, že žiju v nějakém zlém snu. Můj dosavadní život, o kterém jsem si myslela, že je spokojený, se zhroutil jako domeček z karet.

Jsem 12 let vdaná, máme tři děti. Jedenáctiletou dceru a sedmiletá dvojčata – kluky. Až dosud jsem si myslela, že náš život je úplně normální, více méně spokojený, a že to tak bude navždy. Ale pravděpodobně jsem byla hluchá a slepá.

Před dvěma týdny mi totiž manžel oznámil, že má milenku! Ženu, se kterou se stýká už téměř tři roky. Dělal to šikovně, opravdu jsem nic nepoznala. Jenže on – jak mi vysvětlil – už dál nemůže unést, že mne podvádí, a rozhodl se, že mi všechno přizná. Když to z něj vypadlo, málem to se mnou seklo. Pochopila jsem, jak moudré je přísloví Co oči nevidí, to srdce nebolí.

Abyste mi rozuměly, můj manžel se ukázal být opravdu „charakter“. Ujistil mne totiž, že ode mne a od dětí nechce v žádném případě odejít, že by nás prý nedokázal opustit. Ostatně jeho milenka je taky vdaná a dětná a nemíní na tom nic měnit. Jak se mi svěřil (a opravdu snad čekal, že ho láskyplně pohladím a pochopím), nemůže si ale pomoct. Je mu s ní dobře, miluje ji, zažívá s ní něco, co nikdy s žádnou jinou nezažil. To mi, prosím, opravdu řekl. Mně, své ženě! Asi si mě spletl s nějakým kamarádem.

Nemůžu se na něj od té doby ani podívat. Nechci s ním být, zhnusil se mi. Nejen tím, že mi zahýbá, ale tím, jaký je slaboch. On si opravdu představuje, že bude žít takovým tím dvojitým, spokojeným životem. Bude mít mě a děti, svou spořádanou rodinu, a na příjemné rozptýlení nějakou kočičku na hraní. Chodit k ní ovšem bude v prádle, které jsem vyprala já.

Zbláznil se asi totálně. Tohle přece nemůže fungovat, alespoň z mé strany ne. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc se utvrzuji v rozhodnutí rozvést se s ním. Nemíním mu dávat ani žádnou šanci a nůž na krk – buď ona, nebo já. Ne. Už s ním prostě být nechci.

Velký problém jsou ale děti. Na svém otci velmi visí, hlavně dvojčata. Těžko jim vysvětlím, že se rozvádíme a proč, když nemohly nikdy ani náznakem vypozorovat vážnější neshody. A špinit před nimi jejich otce se mi příčí. Další problém je, že nevím, jak se mi samotné podaří uživit všechny děti.

Manžel se za žádnou cenu rozvádět nechce. Když jsem s tím přišla, obvinil mě, že jsem to já, kdo chce rozbít rodinu, že on nic takového v plánu nemá. A že bych si prý měla vážit jeho upřímnosti a toho, jak se mnou jedná na rovinu.

Jsem v koncích. Střídavě brečím, řvu, šílím vzteky a střídavě se strašně lituju. Svým mužem hluboce pohrdám a nedovedu si ani v tom nejhorším snu představit, že bych se s ním měla ještě někdy milovat.

Já vím, že mi asi nikdo neporadí, jen jsem se chtěla vypovídat. Díky, že jste mě „vyslechly“.