Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ocitla jsem se v začarovaném kruhu a nevím, jak z něj ven. Ano, vím, že si za to můžu sama, ale kdo z nás dělá v životě vždy a za každých okolností samé správné a detailně promyšlené kroky? Myslím, že nikdo. Všichni občas ujedeme, a pak si mnohdy neseme své klopýtnutí dál životem jako vypálený cejch.

Vdávala jsem se v 19 letech, protože jsem „musela“. Můj nastávající byl o jedenáct let starší a byla jsem do něj velmi zamilovaná. Imponovala mi jeho sebejistota, to, že má ve všem jasno. Byla jsem ještě velmi mladá a bez jakýchkoli zkušeností, abych tehdy dokázala předvídat, že právě to, co považuji za jeho klady, se může v budoucnu otočit proti mně.

Půl roku po svatbě se nám narodila první dcera, za další dva roky přišla druhá. Jako každá maminka malých dětí jsem se měla co otáčet, a tak jsem neměla moc čas na to, abych vnímala způsob, jakým se ke mně můj muž chová.

On mne vlastně vychovával. Do všeho mi mluvil, vše, co jsem udělala, kritizoval. Mluvil mi i do toho, jak držím dceru při kojení, jak si mám správně zorganizovat den, abych nebyla tak uštvaná. Sám se do domácnosti moc nezapojoval, razil heslo: "Rozděl a panuj". Jelikož moje matka byla celý život v domácnosti, připadalo mi normální, že i já musím vše zastat sama. Ale nešlo mi to tak dobře, nezvládala jsem to s přehledem.

Navíc jsem byla vystavena neustálému sekýrování. Ne, že by manžel křičel, k tomu se nikdy nesnížil. On mluví klidně a vyrovnaně: „Dneska se ti ta omáčka moc nepovedla, už by ses to mohla naučit.“ „Nemůžeš dohlédnout na to, aby děti nedělaly ve svém pokoji takový nepořádek? Měla bys je více vést ke smyslu pro pořádek.“

Jak říkám, dříve jsem to moc nevnímala. Jenže dnes je situace jiná. Už nejsem devatenáctileté house, je mi 33 let. Před pár lety jsem nastoupila do práce a zastávám poměrně zodpovědné místo. Nemám problém v komunikaci s lidmi, klienti i vedení firmy si mne váží. Prostě jsem se našla. Získala jsem sebevědomí, poznala svou vlastní hodnotu.

Bohužel, manžel to nevidí. Stále mne považuje za slepičku, která se bez jeho rad a pokynů nezmůže ani na základní a běžné činnosti. Jako by ve mně neviděl partnerku, ale někoho, koho musí neustále formovat a vychovávat. Nejhorší je, že si toho začínají všímat i dcerky, které už mají rozum, a i ony se ke mně chovají, jako kdybych byla nesvéprávná.

Mám pocit, že se doma dusím. Můj muž je chodící příručka s názvem: Všechno vím, všechno znám. Ať udělám cokoli, nikdy to není úplně dobře. Na všem si najde něco, co považuje za nutné mi vytknout. A přitom to se mnou samozřejmě „myslí dobře“.

Hovory na toto téma odmítá, tvrdí, že mé pracovní úspěchy nejsou pro náš rodinný a pracovní život důležité. Jemu jde o to, aby měl spokojenou rodinu, kde všechno klape a funguje, jak má. A že je schopen nás finančně zajistit a já jsem tím pádem povinna dokonale zvládat vše, co on považuje za správné.

Je despotický a dogmatický. Myslím, že kdybych se rozkrájela, nikdy mu nic nebude dost dobré. Když se podívám do budoucnosti, jímá mne hrůza při představě, že bych s ním měla zestárnout.

Svěřila jsem se sestře, vše jsem jí vylíčila a řekla, že už občas uvažuji o rozvodu. Ona to ale vůbec nechápe. Prý nevím, co mám. Můj muž totiž na své okolí působí jako velmi příjemný a veselý chlapík. To, jaký je doma, ale nikdo z nich nevidí.

Jelikož bydlíme na malém městě a všichni si vidíme do talíře, mám obavu, jak mne po případném rozvodu bude okolí přijímat. Podle nich budu jen rozmazlená panička, co si neváží dobrého bydla a rozvede se s mužem, který je příkladný otec, pozorný manžel a svědomitý pracovník.

Možná, že mé dilema bude někomu z vás připadat hloupé a přízemní. Ale snad mne pochopí alespoň někdo. Někdo, kdo ví, co život na malém městě obnáší. Myslím, že domluva s manželem je nemožná, on se nezmění. A já, pokud se nechci za pár let zbláznit, se od něj musím odpoutat.