Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Můj dnešní příspěvek se týká mé spolužačky a jejího vztahu s cizincem. Vše se odehrálo už před více než dvaceti pěti lety, ale myslím, že to je aktuální téma i dnes. Z pochopitelných důvodů nebudu používat pravé jméno.

Moje spolužačka, dejme tomu Katka, se zamilovala do „Jugoše“, jak se tehdy říkalo. On pracoval v Praze u nějaké stavební firmy a za stržené peníze stavěl blízko albánských hranic dům. Milá Katka v tom byla až po uši a já jsem ji pravidelně navštěvovala. Každý druhý pátek jsem k ní vyrazila rovnou z práce, večer jsme strávily v příjemném tlachání a v sobotu jsme po patřičném zkrášlení vyrazily do Prahy na taneček.

Její přítel nás vždycky vyzvedl v kavárně a pak jsme dělali nájezdy na noční podniky. Já ovšem sólo. Ne že by neměl přitažlivé kamarády, ale jejich přílišná živelnost mi občas vadila. Proto jsem dávala pozor, aby mi některý nezasekl drápek do srdce, a tančit jsem většinou chodila s čistokrevnými Pražáky.

Tahle idyla trvala asi rok. Potom Katka nečekaně otěhotněla. Její přítel přímo řičel nadšením a začala se chystat svatba. Nejdřív odjeli na předsvatební cestu do jeho rodiště, kde si stavěl hnízdečko lásky, a při té příležitosti tam dovezli Katčinu výbavu. Od povlečení po nádobí. Po dovolené se vrátili a začali vyřizovat obřad. Zjistili, že některé dokumenty musí její drahý vyřídit a dovézt z domova, a tak se „Jugoš“ sbalil a odjel.

Katce rostlo bříško a přítel se nevracel, netelefonoval, jako by se do země propadl. Začala trochu panikařit a denně mě bombardovala telefonáty, když chtěla probrat, co se asi tak mohlo stát. Kde se vzal, tu se vzal, po dvou měsících byl zpátky. To už byla v sedmém měsíci a svatba nakonec byla.

Měla jsem jít Katce za svědka. Přijela již v předvečer a já byla jsem ohromená. Dům, který Katka zdědila po babičce, se proměnil v malou jugoslávskou komunitu. Připadalo mi, že ženichovi přijeli na svatbu Ali Baba a čtyřicet loupežníků. Hostů z jeho strany bylo asi třicet a vzhledem k jejich temperamentu a rychlosti přemísťování se mi zdálo, že se množí dělením...

Druhý den po obřadu jsme všichni šli do restaurace, kde bylo pohoštění, a milí příbuzní to rozjeli ve velkém stylu. Při jejich halekavých písních zcela zanikl český folklór a horkokrevná jižanská nátura nabývala na síle. Když jsem odmítla nabídku ženichova bratra k sňatku a okamžitém odjezdu do Jugoslávie, tento – zjevně už velice „pod parou“ – nejdřív uraženě hulákal a pak na sobě rozerval košili a všem dával najevo, jak hluboce byl odmítnutím dotčen. Potom se další dva z nějakého malicherného důvodu servali jako koně a málem došlo i na nože. Odmítnutý nápadník v bujarém juchání přerazil skleněnou desku na stole a musel být ošetřen.

Nakonec se všichni jako velice hlučný průvod přesunuli za zpěvu balkánských písní do domu. Tam přišla na řadu jejich domácí rakije a s přibývajícími promile začali trpět zjevnou hluchotou. Příbuzní nevěsty se tiše a nenápadně vytráceli a pobledlá Katka nakonec oznámila, že už je taky unavená a chce jít spát. Ženich však trval na tom, že její místo je po jeho boku. Nakonec se ještě pohádali a já jsem nevěstu raději doprovodila do domu jejích rodičů.

Z nedostatku místa jsem s Katkou strávila její svatební noc v jedné posteli, jejíž tři čtvrtiny zabíralo bříško, a poslouchala nářky. Tohle opravdu nebyl můj šálek kávy. Za ranního kuropění jsem se decentně vypravila na vlak a ponechala nevěstu jejímu osudu. Jižní temperament slavil úspěch a do dvou let měli dvě děti. Jen rozdíl mezi naší a cizí mentalitou a názory na postavení manželky byly stále zřetelnější. Veselý společník se změnil v domácího usurpátora a Katka, ve svých jednadvaceti, v uštvanou matku a hospodyni. Za další rok byli rozvedení a on se vrátil domů. Výbava zůstala v Jugoslávii a Katka s dětmi pro změnu tady.

Další svatbu měla pro jistotu s Čechem, a to po více než deseti letech. Manželství dosud vydrželo. Myslíte, že riziko krachu manželství s cizincem, kdy se střetnou dva odlišné světy, je opravdu velké? Nebo je to pouze v lidech? Co vy na to?