Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Rozhodla jsem se, že vám napíši svůj příběh. Možná že má životní zkušenost pomůže některé z vás.

Je mi 46 let, vdávala jsem se v pětadvaceti. Brali jsme se z lásky; důvodem sňatku nebylo těhotenství, jak bývalo zvykem. S manželem jsme si rozuměli. Měli jsme spoustu společných koníčků, nikdy se nestalo, že bychom si neměli o čem povídat. Bylo nám spolu moc dobře.

Zpočátku jsme o založení rodiny neuvažovali, dohodli jsme se, že počkáme pár let, vybudujeme si zázemí a dítě přivedeme na svět až ve chvíli, kdy je budeme moci pořádně zabezpečit.

Několik let to všechno pěkně klapalo a fungovalo. Zařídili jsme si byt, koupili auto, každý rok si vyrazili někam na dovolenou. Možná že to trošku připomíná film o básnících: „Byt, dovolená v Jugoslávii, koupě auta, následuje první dítě... a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty“. Ano, měli jsme všechno, oba jsme slušně vydělávali, a když mi bylo 33 let, začala jsem si uvědomovat, že čas běží.

Na mé přání mít dítě však manžel nereagoval zrovna pozitivně. Prý ještě počkáme. Nechtěla jsem tlačit na pilu a dala mu čas, aby se s tou myšlenkou srovnal. Po roce jsem na téma dítě zavedla řeč znovu. Z jeho strany jsem se dočkala téže reakce.

Nakonec z něj vypadlo, že si vlastně nedovede představit, že by se měl stát otcem. Měl strach z odpovědnosti, z omezení svých aktivit. Mluvili jsme o tom hodiny a hodiny. Já jsem po miminku toužila, on je odmítal. Přesto jsme se stále měli moc rádi. Doufala jsem, že časem svůj postoj změní a stejně jako já začne vlastního potomka chtít.

Běžely roky. Svou bezdětností jsem se trápila, ničil mne manželův postoj. Přesto mě nikdy nenapadlo ho opustit a najít si někoho jiného. Prožili jsme spolu hodně, všechno si společně vybudovali, náš vztah byl hezký a láskyplný. Jediným škraloupem byla právě odlišnost názorů ohledně dítěte.

Ve čtyřiceti letech jsem se definitivně vzdala. Smířila jsem se s tím, že zůstanu bezdětná, a byla jsem ráda, že i přesto mám celkem spokojené manželství. Ve chvíli, kdy jsem k tomu dospěla, se mi dost ulevilo. I když otevřeně přiznávám – úplně lehko mi nebylo. Cítila jsem se trochu vyhaslá, nenaplněná.

Pár let bylo všechno v nejlepším pořádku, až přišla nečekaná rána. Něco, co jsem nečekala ani v nejhorších snech.

Skutečně jsem netušila, že manžel má milenku. Je mu 52 let, jako pár jsme ve všem absolutně sehraní. Nenapadlo mě a ani jsem nezpozorovala žádný náznak, že by něco nebylo v pořádku. Byla jsem asi slepá i hluchá, absolutně jsem mu věřila a nikdy bych se nesnížila k nějakému špehování či podezírání.

Před Vánocemi mi však dal velmi nečekaný a bolestný dárek. Oznámil mi, že již rok má milenku. Už to samo o sobě mnou pořádně zacloumalo. Další, a ještě větší rána přišla hned vzápětí. Je těhotná. Prý jistě uznám, že se musí zachovat zodpovědně a o ni i o dítě se postarat.

Zatmělo se mi před očima. V tu chvíli jsem měla pocit, jako by se zhroutil celý svět. Jako by všechny uplynulé roky vůbec nebyly. Promarněný čas úplně k ničemu. Najednou bylo všechno špatně. Udělalo se mi hrozně zle. Poslala jsem ho pryč. Sbalil si pár věcí a odstěhoval se k ní. Žádost o rozvod už je podaná.

Jsem toho stále plná, chvílemi pláču, chvílemi se mi vůbec nechce žít. Mám sice přátele, ale to je vše. Nemám žádnou vlastní rodinu. Vyrůstala jsem jako jedináček, rodiče již zemřeli. Nemám dítě, nemám manžela.

Vím, že si za to můžu sama. Udělala jsem spoustu chyb, které však vidím až teď, s odstupem, a až v souvislosti s tím, co se stalo.

Chtěla jsem svůj příběh napsat jako varování pro všechny ženy, které touží po dítěti, ale jejich partner se k tomu nemá. I pro všechny, které třeba mají v koutku duše mlhavé podezření, že se jejich manžel náhle chová jakoby jinak. Nebuďte za každou cenu tolerantní a chápavé, nebuďte to stále jen vy, kdo se přizpůsobuje a ustupuje, kdo je vždy ochoten pochopit důvody a postoje toho druhého.

Já jsem na to doplatila. A řeknu vám, moc to bolí.