Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsme svoji skoro deset let a se svým manželem jsem moc ráda. Za tu dobu se s partnerem přece jen sžijete, víte, jak ho potěšit nebo jak a co mu „naservírovat“, když se vyvrbí nějaká nepříjemná věc. Co jsem se ovšem nikdy nenaučila – sdělovat choulostivé skutečnosti týkající se daného člověka osobně. A to tak, abych z toho nevyšla trapně a abych si to pak nevyčítala. Takže radši mlčím a trpím. Své nejlepší kamarádce jsem nikdy neřekla, že barva, kterou si léta barví vlasy, jí vůbec nesluší. Tchánovi, aby si myl ruce po záchodě – přijde mi trapné to připomínat, protože tohle se přece učí už odmalička. A zvlášť po jedné jeho reakci na nějaký televizní spot o žloutence, kdy prohlásil, ať jdou do háje, že on si tou chlorovanou vodou přece nenechá vysušovat kůži na rukou. Nu dobrá.

A teď chci napsat, co mne neskutečně trápí. Asi před půl rokem jsem si všimla (ono si nejde nevšimnout), že mému manželovi začalo mírně zapáchat z úst. Kdybych si toho všimla jen já... Jenže bylo nabíledni, že lidi s ním začali rychleji ukončovat konverzaci nebo při ní ustupovali. Tak jsem domů nenápadně přinesla ústní vodu, a že bychom ji mohli používat oba dva, že to je dobré proti plaku, atd. Chytil se, ale problém se nevyřešil. Chci mu pomoct, to bych mu to však nejdřív musela jaksi sdělit. A fakt nevím, jak na to.

Miláčku, trpíš halitózou!

Miláčku, páchne ti z úst!

Miláčku, máš zkažený dech!

Miláčku, zajdi si k zubaři, tvůj dech potřebuje nápravu!

Miláčku, máš ústní sprej? Nezapomeň ho před konverzací s druhou osobou vždy použít!

No, všechno je jaksi trapné.

Už jste to někdo někomu sděloval? A jde to vůbec taktně?