Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Panebože, ještě jednou potáhne tím nosem a už mu to řeknu. To se nedá vydržet.“ „Zatraceně, jestli okamžitě nezmění ten přeslazený tón, kterým mluví na to dítě, tak ji už vážně zaškrtím!“

Celkem běžné myšlenkové pochody, s kterými občas bojuje každý z nás. Nežijeme sami, neustále jsme obklopení spoustou lidí – doma, v zaměstnání, na ulici... A bohužel, občas se mezi nimi vyskytne někdo, koho zrovna moc „nemusíme“. Jelikož jsme však lidé civilizovaní, většinou se umíme chovat taktně, korektně a v rámci možností i slušně a vstřícně.

Jenže někdy se stane, že nám naše dávka slušnosti a sebezapření nestačí. Na některé lidi, či spíše na určité jejich projevy, si časem můžeme vypěstovat slušnou alergii. A pak už vůbec nezáleží na tom, zda je to člověk cizí nebo „náš“. Dokonce to může být někdo, kdo je nám velmi blízký a koho máme rádi. Přesto kvůli němu můžeme chvílemi vylítnout z kůže.

„Už to nevydržím. Každé ráno procházím kursem sebeovládání,“ svěřila se mi kdysi kamarádka. Její manžel má poměrně nevinný zlozvyk, jestli se to tak vůbec dá nazvat. Po probuzení si sedne na postel, otevře šuplík nočního stolku a dlouhé minuty do něj němě zírá. Pak velmi pomalu vyndá slipy a ponožky, stoupne si a podrbe se na intimních partiích. To se opakuje s železnou pravidelností den co den. Jana už je vycvičená tak, že po probuzení okamžitě startuje ven z ložnice. „Ale víš, co je nejhorší? Že to nepomáhá. I když jsem kuchyni, pořád si představuju, jak tam dřepí nad tím šuplíkem a jak se pak podrbe. Nemůžu si pomoct.“  

Já si zase vzpomínám na kolegyni, která každého přeslazeně zdravila: „Achóój, prdelkooo.“ Ač jsem si každé ráno říkala, že už jí decentně naznačím, aby si své prdelky schovala pro někoho jiného, nikdy jsem to neudělala. Nechtěla jsem se jí dotknout a uvést ji třeba do rozpaků.  

Takových lidí má každý z nás kolem sebe určitě dost. Někdo se přiblble směje, jiný se šťourá v uchu, další nás při rozhovoru zase neustále poplácává. Jednou z nejhorších variant jsou ti, kteří se nenaučili respektovat tzv. osobní zónu a při rozhovoru se vám cpou do pěticentimetrové vzdálenosti.

Není to určitě nic příjemného, ale myslím, že můžeme být klidní. Kdoví, čím jdeme na nervy my těm druhým. A určitě by se něco našlo.

Jak jste na tom vy? Máte ve svém okolí někoho, kdo vám jde něčím šíleně na nervy? A víte o nějakém svém zlozvyku, který nedokážete ani při nejlepší vůli odstranit? Já ano. Občas se přistihnu, že v řeči často používám slovo „prostě“. Když si to uvědomím, dávám si pozor, ale většinou ho používám nevědomky. Naštěstí mám kolem sebe samé taktní lidi, protože mě na to ještě nikdo neupozornil. Jenže co já vím? Třeba zrovna ve chvíli, kdy se budu vnitřně přemáhat, abych svému protějšku přímo do očí nevpálila: „Přestaň už sakra kopat do té nohy u stolu!“, mě on předběhne: „Proč proboha pořád říkáš to prostě?!“