Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Mám problém. Začínám se bát svého manžela. Zatím se mi nic neděje – a doufám, že to tak zůstane – ale z jeho chování mi začíná být trochu nevolno.

Seznámili jsme se asi před dvěma lety na internetu. On byl ženatý, já rozvedená s devítiletou dcerkou. Jeho manželství bylo v troskách, říkal, že už delší dobu vážně uvažuje o rozvodu. Zatím to odkládal kvůli sedmiletému synovi, o kterého nechtěl přijít.

Začali jsme spolu chodit a dozvěděli se, že i jeho žena si našla nového přítele. Společně se dohodli, že se rozvedou. Přiznávám, že jsem byla ráda. Měla jsem obavy, že by mohlo jít o takového toho klasického ženáče, který si užívá u milenky a vypráví jí srdcebolné příběhy o nechápající manželce.

Rozvod proběhl docela v poklidu, dá-li se to tak nazvat. Dohady, nerváky a šarvátky se samozřejmě také vyskytly. Já jsem v době jeho rozvodového řízení otěhotněla. Hned, jak to bylo možné, jsme se vzali. Těšila jsem se, že začneme konečně žít náš vlastní rodinný život. To jsem se ale mýlila.

Manžel si totiž vzal do hlavy, že si syna z prvního manželství vezme do své péče, a začal podnikat příslušné kroky. Jeho bývalá žena se syna vzdát pochopitelně nechce. Jsem taky matka, tak to samozřejmě chápu. Jenže můj muž rozjel doslova šílenství. Soudy, sociálky, psychologická vyšetření. Jeho syn je u nás dost často a já vidím, jak mu celá ta situace a boj nedělá dobře. S tátou sice vychází docela dobře, ale dělá to na mě dojem, že se ho dost bojí. Radši mu všechno odkývá, než aby poslouchal jeho lamentování a hubování. Až nedávno se vyjádřil a řekl, co skutečně cítí. Doslova prosil, aby mohl zůstat u maminky. Tehdy mě manželovo chování vyloženě šokovalo. Strašně mu vynadal, co si to dovoluje vůbec říkat.

Zkoušela jsem mu vysvětlit, že se na něj nemůže zlobit, že je přece normální, když chce zůstat se svou mámou. Že normální je i máma, která o syna bojuje, žádná normální žena se svého dítěte jen tak nevzdá. A ona normální je, není to žádná alkoholička ani nic pdobného. O chlapce se stará skvěle.

Manžel je přesto jak smyslů zbavený. Je přesvědčený, že jen on dokáže synovi zajistit vše, co potřebuje, a nesnese prý pomyšlení, že by ho měl vychovávat přítel jeho bývalé ženy. Že zrovna tak může být toto pomyšlení nepříjemné jeho bývalé ve vztahu ke mně, úplně pomíjí. A hlavně nebere ohled na to malé dítě.

Před měsícem se nám narodila dcerka. Těhotenství jsem vzhledem ke všem těm problémům moc příjemné neměla, a teď, místo abychom si užívali naši holčičku, jsem nucena pořád poslouchat jeho výpady proti bývalé ženě. Už to začíná přesahovat všechny meze a já zjišťuji, že vztah a sňatek s tímto mužem byl pravděpodobně největší omyl mého života. Sice se ke mně chová velmi pozorně, pomáhá mi, je ke mně milý, ale já už ho asi nemám tak ráda jako dřív. Navíc jsem zjistila, že si po večerech stále dopisuje s nějakými internetovými slečnami. On tvrdí, že to nic neznamená, a slíbil, že s tím hned přestane, ale já mu nějak nevěřím.

Začínám se opravdu bát. Dívám se na naši dcerku a mám velký strach, že zažiju to samé, čím teď prochází jeho bývalá žena.

Vím, že mi těžko někdo poradí, jen jsem chtěla svůj příběh napsat jako varování pro všechny zamilované. Buďte opatrné a nic neuspěchejte. Jak říkám, zatím se mi nic konkrétního neděje, ale spánek už dobrý nemám.