Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi 31 let, mám dvě dcery, 6 a 4 roky. Počítám-li dobu, kdy jsme spolu chodili, jsme s manželem 9 let. Vždycky nám to klapalo, moc jsme si rozuměli.

Před rokem a půl nás postihlo neštěstí. Manžel měl ošklivou autohavárii, jeho stav byl velmi vážný. Dlouho jsme nevěděli, zda vůbec přežije. Ta doba byla opravdu strašná, plná nejistoty a obav z budoucnosti. Ani nevím, jak jsem tehdy fungovala, byla jsem spíš jako stroj. Nakonec se mu podařilo dostat se z nejhoršího, ale bohužel mu zůstaly trvalé následky. Od pasu dolů je ochrnutý.

Když se jeho stav začal zlepšovat a přestalo hrozit, že zemře, byla jsem šťastná. Jeho ochrnutí mě samozřejmě zasáhlo, hlavně kvůli němu – vždycky byl velký sportovec a žil hodně aktivně. Pro mě však bylo důležité, že žije, že mu to normálně myslí, a byla jsem přesvědčená, že budeme dál žít jako normální rodina, i když s určitým omezením.

Skutečnost je úplně jiná. Manžel se po úrazu hodně změnil. Vím, že to pro něj není jednoduché, nedokážu si představit, co cítí a jak je pro něj těžké vyrovnat se se svou nemohoucností. Nicméně přiznávám... už mi nějak dochází dech.

Samozřejmě se o všechno starám, chodím do práce, pečuji o něj i o děti. Udělala jsem si řidičák, abychom se mohli pohodlně dopravit, kam je potřeba. Nebudu zastírat, že se cítím velmi unavená, někdy je toho na mne opravdu moc.

Manžel mi to neulehčuje. Je uzavřený, nemluvný, nedůtklivý a hodně vztahovačný. Pravidelně chodí k psychologovi, ale asi mu to moc nepomáhá – potřebuje prý víc času. Vím, že mu není lehko. Najednou je odkázaný na to, aby se o něj někdo postaral, nemůže sportovat, nemůže si sám někam jen tak vyjít nebo vyjet na kole, jak byl dřív zvyklý. Navíc i po intimní stránce je to špatné. Musí mu být hrozně.

Jak říkám, chápu ho, snažím se ho podpořit, jsem co možná nejtolerantnější a nejohleduplnější. Zjišťuji však, že nemám kde brát síly, kde se dobít. Snažila jsem se s ním mluvit, vysvětlit mu, jak je celá situace těžká i pro mne, že se navzájem musíme podporovat. On to vždy utne tím, že já mám nohy zdravé, tak na co stěžuji. Navíc není ochotný mi doma s ničím pomoci. Práce, které může vykonávat, mu připadají podřadné a prý se ještě více cítí jako mrzák. Mně by přitom opravdu pomohlo, kdyby poskládal prádlo, dal nádobí do myčky atd.

Jsem na doraz. Vyčerpaná, podrážděná, začínám se na něj i na děti utrhovat. Nemám chvilku pro sebe, pořád po mně někdo něco chce. Cítím se provinile, protože mě už napadly i myšlenky na rozvod. Připadala bych si ale jako hyena, kdybych měla opustit ochrnutého muže.

A tak jen doufám, že se to jednou změní, on znovu najde chuť žít, zapojí se v rámci svých možností do rodinného života a bude mu zase lépe. Tedy i mně a našim dětem. Jen nevím, jak dlouho vydržím čekat.

Nemá někdo z vás zkušenosti, které by mi pomohly se s naší situací vyrovnat?