Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V některých ohledech je život k nám ženám dost nespravedlivý. Třeba práce v domácnosti. Je věčná, nikdy nekončící, zoufale vyčerpávající... a velmi, velmi nedoceněná. Je úplně jedno, jestli se o úklid a údržbu stará žena sama nebo ne. Větší díl stejně vždycky leží na ní.

Životní praxe je bohužel je taková, že se to pokládá za jakousi samozřejmost. V mnoha domácnostech mají jejich členové dokonce pocit, že vše se dělá jaksi samo, neviditelně. Problém zaznamenají až ve chvíli, kdy něco není tak, jak jsou zvyklí. Často pak nechápou, jak je možné, že čisté prádlo neroste ve skříni samo od sebe, rohlíky rovněž samy nenapochodují a tak dále a tak dále.

Některé zákonitosti tohoto problému jsem pochopila velmi záhy, ještě v době, kdy jsem byla na mateřské. Zjistila jsem, že snažit se o dokonalost v oblasti domácnosti a kuchyně je něco, co se dá směle srovnat s vlastní sebevraždou. Ušijete si na sebe totiž pořádně dlouhý bič.

Moje kamarádka (tehdy rovněž na mateřské) se o takovou dokonalost snažila a musím uznat, že se jí to dařilo. Každý den napucováno, navařeno, děti jako ze škatulky. Její manžel byl zvyklý, že po příchodu z práce dostane pěkně pod nos teplou večeři. Když náhodou jednou za měsíc nestihla uvařit a nabídla mu třeba párky, vyslechla předlouhé litanie o jeho náročném povolání a o tom, že „snad má právo dostat večer aspoň kus nějakého pořádného žvance“. Vždycky se pak cítila poníženě. Záviděla mi mého muže, který s chutí povečeřel chleba s pomazánkou, a když se párkrát do týdne stalo, že obdržel nějakou teplou večeři, náležitě to ocenil.

Na můj model vaření či spíše nevaření večeří přistoupit nechtěla. A tak si sama na sebe ušila bič a vařila a vařila každý den i v době, kdy už dávno chodila do práce.

Myslím si, že občas ukázat, že nejsme dokonalé, ale hlavně – že takové být ani nechceme, pánům neuškodí. Když mají dokonalý servis, považují to za samozřejmost a jakékoli vychýlení z této normy nesou velmi nelibě. Podle mne je lepší od prvopočátku je pěkně otužovat. A to nejen studenou večeří, ale třeba i tím, že jim na postel „hodíme“ jejich vyprané ponožky na spárování a poskládání. Možností výcviku je skutečně mnoho.

A co mě přivedlo k této úvaze o problému, který byl již stokrát omletý a probraný ze všech stran? Jeden úplně obyčejný e-mail. Sice už je starý a pravděpodobně ho většina z vás zná, ale to vůbec nevadí. Jeho obsah musí každou ženu pobavit bez ohledu na to, jestli ho čte poprvé nebo podesáté.

Příběh z e-mailu

Otec se vracel z práce a viděl, jak jeho tři děti sedí před domem, stále jsou v pyžamech a hrají si v blátě mezi prázdnými krabičkami od Číňana, které jsou rozházené po celé zahradě. Dveře od manželčina auta byly otevřené, stejně jako dveře do domu, a nikde ani stopa po psovi. Muž vešel do domu a uviděl ještě větší nepořádek. Lampa byla převrácená, běhoun skrčený pod zdí. Uprostřed pokoje hlasitě hrála televize na kanálu s kreslenými pohádkami a jídelna byla zaházena hračkami a různými díly šatníku. V kuchyni to nevypadalo lépe. Ve dřezu stála hromada nádobí, zbytky snídaně rozházené po stole, lednice otevřená, psí žrádlo vysypané na podlaze, rozbitá sklenička ležela pod stolem a u zadních dveří byla uplácaná hromádka písku. Muž rychle vyběhl schody, stoupaje na další hračky a šlapaje po oblečení. Ale nehleděl na to, jen hledal svou manželku. Bál se, že je nemocná nebo se jí něco vážného stalo. Viděl, jak dveřmi od koupelny prosakuje voda. Nakoukl tam a uviděl mokré ručníky na podlaze, rozlité mýdlo a další rozházené hračky. Kilometry toaletního papíru se mezi tím vším vinuly a zrcadlo i stěny byly pomalovány zubní pastou. Rychle se otočil a spěchal do ložnice, kde našel svou manželku ležící v posteli a čtoucí knihu. Podívala se na něj, usmála se a zeptala, jak se celý den měl. Nedůvěřivě se na ni podíval a zeptal se:

 - Co se tu dnes stalo?
Usmála se znovu a odpověděla:
- Pamatuješ si, drahý, že každý den, když se vracíš z práce, ptáš se mě, co jsem do prdele celý den dělala?
- Ano, odpověděl muž nejistě.

- Tak dnes... jsem nedělala nic!