Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi 47 let, manželovi 52, máme tři dospělé děti, které s námi už nebydlí. Konečně jsme si začali užívat společného samostatného života. Až dosud jsem si myslela, že nám nic nechybí. Víkendové výlety, divadla, kina, občas jsme zašli i na nějakou večeři. Bylo to opravdu fajn.

Bohužel už můžu mluvit jen v minulém čase. Před pár dny jsem totiž dostala pěkně ledovou sprchu. Dávala jsem prádlo do pračky a v kapsičce manželovy košile jsem našla lísteček: „Miláčku, bylo to s tebou nádherné, už se nemůžu dočkat, až spolu budeme zase sami. Líbám Tě úplně všude, Tvoje Janička.“

Zírala jsem na ten cár papíru a pomalu mi docházelo, co jsem právě objevila. Můj manžel, za kterého bych dala ruku do ohně, si tajně užívá s jakousi Janičkou. Předpokládala jsem, že se jedná asi o nějakou mladou, krásnou, životem neopotřebovanou fešandu, a v kapse se mi otevřela pěkně nabroušená kudla.

Jakmile přišel muž z práce, hned jsem na něj uhodila. K mému zděšení ani nezapíral a úplně bez problémů učinil úplné doznání. Ano, Janička je sotva třicetiletá kolegyně, zajiskřilo to mezi nimi a on si prý nemůže pomoci. Ale prý se nemám strachovat, v žádném případě nechce rozbíjet naše manželství. Prý mě má stále velmi rád a neumí si představit, že by od mne odešel.

Když jsem trošku zchladila první emoce, začala jsem uvažovat střízlivěji. Podle mě se u manžela jedná o takovou tu klasickou mužskou druhou mízu. Vzbouřily se mu hormony, on zjistil, jaký je ještě jura, Janička to podpořila vydatným obdivným špitáním a pevnými ňadry a on ztratil hlavu. Pravděpodobně to dříve nebo později přejde. Anebo také ne. To teď nedokážu odhadnout.

Pere se to ve mně ale mohutně. Nejraději bych ho vyhodila za dveře a vyměnila zámek. Mám chuť ho zbít, zadupat, znemožnit a ponížit. Protože přesně tak se teď cítím já. Už pro něj nejsem dost dobrá. Coby opotřebovaná matka s tělem po třech porodech, s vráskami kolem očí a úst, rozhodně nemůžu konkurovat děvčeti o dvacet let mladšímu. A ten můj trouba jde za hlasem svého přirození, nevidí, neslyší a ještě si myslí, že až se vybouří, já ho láskyplně přivinu na svou hruď.

Jsem v pasti. Vyhodit ho? Ukončit jinak spokojené manželství kvůli jedné aférce? Podstoupit trauma rozvodu, dělení o majetek a všechny nerváky s tím spojené? Anebo překousnout to ponížení a počkat, až mu klesne testosteron a on se opět promění v normálního chlapa?

Ani jedna varianta pro mě není přijatelná. Nejraději bych udělala jedno: zabila bych ho. Zajímalo by mě, zda jste některá z vás takovou manželskou krizi překonala. A dá se to vůbec překonat bez toho, aniž by to na vztahu nezanechalo následky?

Anna

(podle vyprávění zpracovala Meryl)