Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

"Šmarjápanno, kde to jsem?!" byla má první myšlenka, když mne můj současný přítel poprvé přivedl do svého bytu. Vzpomínám si, jak dlouho jsem na tu chvíli čekala a jak jsem se na ni těšila. Když otevřel dveře a příjemným gestem mi naznačil, že tohle bude co nevidět i můj domov, bylo mi krásně.

Euforie přešla v okamžiku, kdy jsem místo do obývacího pokoje vešla do džungle. Doslova a do písmene. Ne že by tu byl nepořádek, naopak. Jen to netradiční pojetí mne trochu zaskočilo. Nejsem žádná konzerva a přikláním se k názoru, že originalita je kouzelná. Jenže tohle bylo kouzelné až moc. Připadala jsem si jako gorila v mlze, která si právě dala dostaveníčko se šamanem a s tlupou pralesních lidojedů. Na stěnách byly místo obrázků obrovské zasklené fotografie goril nížinných. Musím uznat, že překrásné.

Nábytek nikde. Jediné kusy "nábytku" trvořily tmavé dřevěné vyřezávané sošky domorodců. Měli to tu opravdu pod palcem, dva drželi dřevěný stojan na CD, čtyři měli funkci pacek od stolku, další drželi na různých místech pokoje, vlastně po celém bytě čestnou stráž. Někteří z nich měli výhružně zvednutá kopí, jsouce zřejmě připraveni zneškodnit každého, kdo by narušil svatyni jejich majitele. Krásné vzrostlé květiny – benjaminky, banánovník a pokojová palma prostoru vévodily. Dokonalou iluzi pralesa v paneláku podpořila i světle zelená malba. Takový jiný svět.

Udělala jsem z toho "hačačá". Nemohu říct, že by se mi to nelíbilo, ale bydlet tu? Fantazie pracovala. Viděla jsem sama sebe jako ve filmu. Chodím po bytě bosa a s mačetou. Pořád těkám očima, vím, že se někde objeví nějaký jedovatý plaz nebo přerostlí mravenci. Také jsem si představila, jak mi do ucha zařve gorilí samec a pak mi jednu plácne. Až padnu polomrtvá k zemi, vyběhnou zpoza zeleně nahatí domorodci. V horším případě mne začnou léčit a já budu muset jíst tlusté pražené červy a pít nějaký nápoj z plivanců, v lepším případě mne rovnou dorazí, abych se netrápila.

Z hrůzného snění mě vytrhl hlas mého drahého. Ptal se, co tomu říkám, a na rovinu mi oznámil, že by byl velmi nerad, kdyby se na interiéru něco měnilo, zatím. Budoval to tu dlouho a na své dílo byl pyšný. Časem samozřejmě můžeme něco pozměnit.

Pochopitelně mi připadá nefér, abych se nastěhovala a hned mu začala měnit byt, stěhovat či vyhazovat dřevěné domorodé přátele a úžasné fotografie goril nahrazovat obrázky s chaloupkami pod horama. Asi bych mu zatím neměla práci ničit. Mám ale hrozné nutkání zařídit si to trochu podle svého.

Můj milý mi navrhl, že bychom mohli postupně dospět k nějakému kompromisu, a zajímalo jej, jakým směrem bych se při zařizování bytu ubírala já. "Do staré Číny," neváhala jsem ani na chviliičku. Mému protějšku ztuhly rysy.

Asi si představil, jak gorily s čínskými rákosovými kloboučky na hlavě družně posedávají s pandami a z misek pojídají rýži. Zatímco se Pygmejové učí psát čínské znaky a popíjejí při tom čaj.

Tak nevím, co bude dál. Sice bych si chtěla byt zařídit podle svého, ale na druhé straně si myslím, že nemám právo mu jen tak vtrhnout do života a všechno bez milosti převrátit naruby.

Co byste dělaly vy? Vydržely byste žít nějakou dobu s gorilami a pomalu byste mlhu protrhávali společnými silami? Zaútočily byste ihned a donutily svého partnera přizpůsobit se vaší vůli?