Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nikdy jsem si nemyslela, že se náš život promění v noční můru. Vždycky jsme žili spořádaně, vychovali jsme s manželem tři děti a myslím, že dobře. Máme dva syny, oba už mají své rodiny. I dcera je už vdaná a před třemi měsíci se jí narodila krásná holčička.

S manželem jsme žili takový klidný a spokojený život, když nám děti vylétly z hnízda. Už jsme si říkali, jaké máme štěstí, že jsme zdraví, děti spokojené, když  přišla doslova rána z čistého nebe.

V pondělí večer k nám domů přišla zoufalá uplakaná dcera s miminkem v náručí a se sbalenou taškou. Utekla od manžela. To, co jsme se pak dozvěděli, nám doslova způsobilo šok. On ji totiž zbil! Přišel domů v nějaké podivné náladě, prý byl hodně podrážděný. Malá plakala, což ho ještě víc znervózňovalo, a v jednu chvíli se prý na miminko rozkřikl. Dcera se ho snažila usměrnit, aby se uklidnil, ale dosáhla pravého opaku.

Ruply mu nervy, vynadal jí, že je neschopná, když neumí uklidnit ani mimino, a několikrát ji uhodil do tváře.

Prý se to stalo poprvé. Dcera ovšem na další rány nečekala, malou i sebe rychle sbalila a odjela k nám. Domů se vrátit nechce. Nedivím se jí. Myslím, že ať ho k té podrážděnosti vedlo cokoli, na takové jednání nemá právo.

Jenže je tady problém. On samozřejmě zjistil, že je jeho žena u nás. Každý den jí volá, chodí, zvoní a prosí, aby se vrátila. Omlouvá se a dušuje, že už to nikdy neudělá. Nechává jí na klice květiny. Dokonce i plakal.

Manžel je toho názoru, že by se dcera vrátit měla, že zeť by si druhou šanci zasloužil. Ujet nervy prý mohou každému. Dcera o tom nechce ani slyšet, ač má svého muže stále ráda. Avšak rány a to, jak křičel na malé miminko, mu prý zapomenou nemůže.

Co myslíte? Mohl to být jen ojedinělý exces a už se to nebude nikdy opakovat? Anebo zastáváte můj názor, že kdo uhodí jednou, pro další ránu daleko nepůjde?