Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Před nějakým časem se bestsellerem stala kniha Proč muži neposlouchají a ženy neumějí číst v mapách. Její název mi vždycky připadal divný, což je asi dáno mým dlouholetým soužitím s mou matkou. Kdo říká, že ženy neumějí číst v mapách? Moje máma mapy miluje. Historickými kousky má zútulněné stěny bytu, nad těmi současnými (bez ohledu na měřítko) tráví nejeden večer. Tuzemské rodinné dovolené plánovala vždy několik měsíců doslova s prstem na mapě.

Někdy o Vánocích jsme se předběžně dohodli, kam bychom chtěli jet, během ledna až února jsme přes internet (či jinak) zajistili ubytování a od té doby až do prázdnin byl od mámy po večerech pokoj. Vytahovala jednu mapu za druhou, hledala ty nejpodrobnější, vymýšlela trasy a s turistickými průvodci konzultovala všechny pamětihodnosti v okolí. Výsledkem byl itinerář, za který by se nemusel stydět ani profík. I jako navigátor obstála vždy na jedničku s hvězdičkou. Tedy až na to, že nesnáší dálnice a vůbec rychlostní komunikace, ráda jezdí okreskami, aby se mohla kochat. A úplně nejlepší jsou silničky na mapě téměř nezaznamenané, na nichž auto naříká a táta sakruje. Ty jsme pokřtili na máminu počest souhrnným názvem "pinďovky" (mámě se pro velký vzrůst láskyplně říká Pinďa).

Geny klackem neumlátíš, a tak aspoň něco pozitivního jsem po mámě zdědila. Jsem dobrý navigátor, což můj muž po zkušenostech z domova nemohl pochopit. Dost dlouho mi trvalo, než jsem ho zbavila nepříjemného zvyku zastavit na každé křižovatce a zkontrolovat si v mapě, že opravdu nekecám, když tvrdím, že máme jet rovně. Nemusím otáčet mapu vzhůru nohama a kufrujeme opravdu jen zřídka. Dokonce jsem vyzrála i na své problémy s pojmenováním pravé a levé strany. Vzhledem k tomu, že i manželovi dělá potíž si uvědomit, kam je "doleva" a kam "doprava", jsou u nás v autě slyšet pokyny typu: "Zaboč ke mně, zaboč k tobě!" A funguje to.

Co ale nezvládám, jsou mapy turistické. Je tam těch podrobných, rozptylujících "serepetiček" okolo nějak moc. Ještě tak zvládnu dojít někam po vyznačené turistické trase, ale jakmile mě muž přesvědčuje, že tahle tenká černá čárka je polní cesta, tudíž zkratka, nevěřím mu ani nos mezi očima. Vždy mám pocit, že sejdeme-li z trasy vyznačené barevně na mapě, bídně zhyneme v bažinách, nebo umřeme hlady, protože nenajdeme civilizaci. A to se prosím pohybujeme v české kotlině, kde člověk narazí na vesnici každých pět kilometrů. Nemůžu si pomoci.

Husarský kousek s turistickou mapou se mi povedl na předsvatební cestě do Vysokých Tater. Předposlední den už můj drahý odmítl poslouchat mé skuhrání, že vybírá trasy, kvůli nimž mám nohy ušoupané až k zadku, a nechal volbu na mně. Mazácky jsem se sklonila nad mapu a hledala cestu co nejkratší. Poblíž Soliska byla taková sympatická malá žlutá smyčka, i ukázala jsem na ni. Viděla jsem to tak nanejvýš na dvouhodinovou procházku. Mělo mi být podezřelé, že ten můj hned souhlasí a škodolibě se pochechtává. Asi ve čtvrtině túry mi došlo, kde byl zakopaný pes. Ty mrňavé hnědé čárečky na mapě neznamenaly les, ale vrstevnice. Převýšení bratru 1000 metrů. Byla jsem vzteky rozpálená doběla a nejhorší bylo, že jsem to nemohla ventilovat, protože zlobit jsem se tentokrát mohla jen sama na sebe. Můj nastávající šlapal spokojeně vedle mě, ale měl dost rozumu na to, aby mlčel a nijak mě nedráždil. Ve třetině kopce mi počal na vztek docházet kyslík, takže jsem s ním zahájila komunikaci, pokud jsem mohla popadnout dech. Občas jsem se dokázala i kochat. Nakonec z toho byl celodenní výšlap s procházkou ve sněhu a šplháním po řetězech, asi nejnáročnější z celé dovolené.

Od té doby nechávám plánování výšlapů pokorně na svém muži. Smířila jsem se tím, že mámina mistrovství nedosahuju a že by mě má pýcha taky mohla stát život :). I když se snažím, v turistické mapě pořád ještě moc číst neumím. Ale aspoň ty tenké hnědé potvory a jejich hustotu si vždycky překontroluju.

Co vy a mapy? Jak dobře v nich umíte číst? Zvládáte je bez ohledu na měřítko, nebo v autě na klíně otáčíte autoatlasem dokolečka dokola? A váš partner se v mapách vyzná, nebo raději spoléhá na GPS?