Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Svatba... rozvod, svatba...... rozvod. Svatba je krásná, rozvod normální. Takhle nějak to dnes chodí. Podle statistik je 60 % manželství rozvedeno do jednoho roku po svatbě. Neodsuzuji.

Souhlasím s tvrzením, že když to nejde, je lepší jít od sebe. Jen se zamýšlím nad tím, kde je vlastně ta hranice, kdy „už to nejde“ a zda je možné krize překonat. Generace mých rodičů a prarodičů tento „volný“ postoj nás mladých k manželství chápou jen stěží. Pravda je, že v dobách našich babiček byly rozvody téměř nemyslitelné a za našich rodičů se manželé rozváděli také zřídka. Často slýchám názory, že dnes se na sebe manželé jen křivě podívají a už jdou od sebe. Starší generace prý uměly leccos přestát, jen aby bylo manželství zachováno.

A tak mne napadá, že přece existují manželské poradny. Přemýšlím o tom, zda je vůbec někdo navštěvuje, zda má jejich existence nějaký význam. A když už je někdo navštíví, jsou cizí lidé s to pomoci zachránit manželství? Co mohou v manželské poradně poradit?

Nebo zkrátka musíme chtít my sami? A chceme vůbec? Je snad dnes manželství jen něco, co se dá snadno zrušit, když se nám to nelíbí?

Zajímal by mě názor našich čtenářek, které žijí v manželství řekněme dvacet pět, třicet a více let. Jak to, že jste se nerozvedly, jak to, že jste vydržely? Kde by pro vás byla hranice, jejíž překročení by vás přivedlo do manželské poradny nebo k rozvodovému soudu?

Pochopitelně mne zajímá názor všech na manželské poradny. Myslíte, že mohou pomoci? Navštívili jste někdy podobnou instituci? Poradili a pomohli vám? Nebo vás nikdy ani nenapadlo, abyste tam šli?