Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem dva roky rozvedený a mám pětiletou dcerku, která je v péči matky. Když jsme se rozváděli, byly tedy Haničce tři roky, a já jsem věděl, že nemám šanci získat ji do své péče. Ani jsem se o to nesnažil. Chtěl jsem, aby naším rozvodem trpěla co nejméně, a bylo mi jasné, že máma je pro ni důležitější než já.

Svou dceru však velmi miluji. Ještě když jsme byli všichni spolu, často jsem si s ní hrál, koupal ji, krmil, věnoval se jí. Doufal jsem, že po rozvodu se budu moci dcerce věnovat dál, i když v omezenější míře. Bohužel jsem se moc spletl.

Moje bývalá žena úspěšně bojkotuje většinu návštěv. Soud určil můj kontakt s dcerou na každý druhý víkend od pátku večer do neděle večer. Mohl bych ale spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát to tak skutečně bylo; za poslední rok ani jednou. A já nevím, co s tím.

Začalo to tak, že krátce po rozvodu byla Hanička nemocná a musela zůstat doma. Respektoval jsem to. Jenže nemoci se opakovaly nějak moc často. Můj kontakt s Haničkou tedy vypadá tak, že jsem ji v prvním roce po rozvodu měl čtyřikrát na celý víkend. Jinak mi žena povolí asi jednou za měsíc třeba hodinovou návštěvu u ní doma. Prý je malá zase nemocná nebo je v karanténě, případně má alergické potíže, ráno zvracela atd. Pokaždé se něco najde.

Následkem toho už se mnou Hanička na víkend ani nechce. Mám dojem, že částečně si odvykla být se mnou a částečně je zpracovaná. Před týdnem jsem si ji opět přišel v pátek vyzvednout. I když vím, že je to zbytečné, dělám to pravidelně každý druhý víkend. K mému překvapení mi bývalá žena sdělila, že ano, Hanička je zdravá, může se mnou odjet, a zavolala ji. Hanička měla radost, že mě vidí, a skočila mi do náruče. Jenže jakmile jí matka řekla, ať si zabalí pár hraček, že se mnou pojede na dva dny pryč, malá spustila hrozný křik, že nikam nepojede, chce zůstat doma a ať si s ní jdu hrát k ní do pokojíčku.

Zůstal jsem jako opařený. Byla to vykonstruovaná situace. Její matka ji přece mohla předem připravit na to, že víkend nebude trávit doma. Hančina reakce byla pochopitelná. Sice mě vidí ráda, ale už víc než rok se mnou nebyla déle než hodinu měsíčně. Mám podezření, že jí bylo něco nenápadně podsunuto, nějaká jakoby mimochodem řečená hrůza, která ji u mě čeká.

A tak jsem opět odešel s prázdnou. Rvát k sobě násilím plačící dítě, na to nemám žaludek. Chvíli jsem si s Haničkou pohrál, říkal jsem si, že si to třeba rozmyslí, ale to se nestalo. Při zmínce, že by mohla jet na víkend ke mně, se jí roztřásla bradička a začala plakat.

Je mi z toho hodně špatně. Ztrácím svou dceru a nemůžu s tím nic dělat. Tedy – můžu, jenže když se pustím do boje, bude to především má dcera, kdo to odskáče nejvíc a kdo tím bude trpět.

Co byste dělali na mém místě? Dá se taková situace vůbec vyřešit tak, aby to ta malá psychicky neodnesla? S mou bývalou ženou není řeč, ta se mnou mluví korektně a jen o tom, o čem musí.