Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Problémy s rodiči tchán tchyně

Po smrti maminky přestal tatínek žít

Po smrti maminky přestal tatínek žít

Dělám si velké starosti o svého tatínka, kterému je téměř sedmdesát let. Od doby, kdy zemřela maminka, ztratil zájem o cokoli, uzavřel se do sebe a jakékoli naše snahy o nějakou pozitivní změnu v jeho životě odmítá. Zpočátku jsme to chápali, ale od smrti maminky je to už rok, myslím, že by se měl dát trochu dohromady.

Naši spolu prožili v podstatě celý život. Brali se, když jim ještě nebylo ani dvacet. Museli. Postupně jsme se narodili my, tři sourozenci. Já a mí dva starší bratři. Měli jsme hezké dětství, i když materiálně ne nějak extra zajištěné. Ale to nám nikdy nevadilo. Co nám rodiče nemohli dopřát finančně, vrchovatě vynahrazovali hromadou pozornosti, společnými výlety a dovolenými. Vzpomínám ještě dnes, jak jsme si vždycky večer všichni místo televize povídali a diskutovali na různá témata.

Když jsme se s bratry osamostatnili, zůstali naši sami a jejich vztah by jim možná mohl kde kdo závidět. Chovali se k sobě moc hezky, ohleduplně, s porozuměním. Postupně, když se jim začaly ozývat různá zdravotní omezení, pomáhali si, jak jen mohli. I my jsme jim byli hodně nápomocni, v posledních letech jsme jim v podstatě na střídačku vedli domácnost, zajišťovali velké nákupy a úklidy, často je navštěvovali.

Pak maminka zemřela. Bojovala s rakovinou a nevyhrála. I když jsme na to byli svým způsobem připraveni (dá-li se něco takového vůbec říct), bylo to pro nás všechny hrozné. Jakoby z nás všech odpadlo kus nás samotných. Maminka najednou nebyla.

Nejvíc její ztrátou utrpěl tatínek, což je asi pochopitelné. Byli na sebe doslova napojení, dýchali jeden pro druhého. Najednou zůstal sám a propadl se do hluboké deprese. Snažili jsme se ho nějak rozptýlit, hodně ho navštěvovali, nabízeli mu, aby na nějakou dobu šel bydlet k nám, ale on o nic takového nestál. Pořád jen plakal, seděl v křesle a stále se díval na maminčinu fotografii. Bylo a je strašně bolestné vidět svého tatínka takto zlomeného.

Už je to rok a jeho stav se nelepší. Zkoušeli jsme všechno možné. Vylákat ho na výlet, na návštěvu. Nosíme mu knížky, pěkné filmy, nemine den, aby se u něj někdo z nás dětí i vnoučat nezastavil. Nechceme, aby se cítil sám. Ale on je duchem úplně jinde. Návštěvě se sice jakž takž věnuje, ale je poznat, že ho to vlastně obtěžuje a radši by zůstal sám se sebou a svými vzpomínkami. Dokonce chtěl být sám i na Vánoce, ale to jsme nedopustili. Aby nemusel ze svého bytu, připravila jsem štědrovečerní večeři u něj a byli jsme tam.

po smrti maminkyZkoušíme s ním mluvit, zjistit, co by chtěl, co by si přál, co by mu udělalo radost. Marně. Nic z něj nemůžeme dostat. On vždycky odpoví, že už žádnou radost nemá, že ta jediná, kterou měl, mu odešla.

Je to moc smutné. Tatínek byl vždycky plný života, a i když už má různé zdravotní problémy, nikdy se ničemu snadno nepoddával. Snažil se žít v rámci možností aktivně a plnohodnotně. A teď ho vidíme, jak chřadne a utápí se ve své bolesti a nejsme schopni mu pomoci. Samozřejmě, staráme se o něj, má čisto, navařeno, vypráno, nakoupeno… Ale to je ta jednodušší část. Nikdo z nás zatím nepřišel na to, jak pomoci jeho bolavé duši. Jak v něm probudit zase zájem o život.

Nesetkal se někdo z vás ve své rodině s podobným případem, kdy se starší člověk nedokáže vyrovnat se smrtí svého životního partnera? Co by mohlo pomoci? A je vůbec ještě šance, že se tatínkův stav zlepší a my zas uvidíme jiskřičky v jeho očích?

Michaela


27.7.2011   Rubrika: Problémy s rodiči   |   Komentářů 41   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,7/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Po smrti maminky přestal tatínek žít

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-47
Lujza
Lujza - 28.7.2011 7:22

Moje tchýně má taky 70 let a její manžel ji zemřel před 5 lety. Byli spolu taky od svých 18-ti let, vychovali čtyři úžasné děti. Po smrti tchána se taky uzavřela do sebe. Nevýhodou bylo, že bydlela v té době ve starším domku v malé vesnici, kde nebyly ani potraviny, doktor atd. V domku se sama trápila, ikdyž jsme za ní jezdili, snažili se jí rozptýlit, prostě byla stále smutná, domek chátral, tchýně na tom nebyla líp. Takže jsme se rozhodli domek prodat, aby ji nic nepřipomínalo manžela a přestěhovali ji do paneláku do města, kde žijeme. Nakoupilo se vše nové, nic si z domku neodnesla, kromě památečních věcí a nyní žije v bytě v paneláku, má tam hromadu kamarádek, chodí spolu na kafíčko, na taneček atd. Je pravda, že manžela ji nikdo nenahradí, ale aspoň začala trošku žít a nebyla na ten smutek sama. My za ní stále jezdíme, bereme si ji k sobě aby si užila vnoučátek a snažíme se, aby byla stále mezi lidma a měla důvod žít.

 
PEGG
PEGG - 28.7.2011 6:55

Pentlička - 27.7.2011 17:57 smajlik - 25smajlik - 56 hlavu vzhůru děvče, taky mám teď takové nehezké období,je mi smutno na duši a netěší mě život,ale naštěstí mám ještě dítě,které mě potřebuje, tak se snažím a doufám,že bude líp. Jsem od přírody veselý a optimistický člověk,ale teď už jsem se několik let nezasmála,ale věřím,že všechno musí jednou skončit, i to špatnésmajlik - 105smajlik - 93smajlik - 61smajlik - 45

 
Almega
Almega - 27.7.2011 18:24

Pentlička: Nevadí,tak si to přečteme vícekrát....

 
Pentlička
Pentlička - 27.7.2011 18:03

Ježíííš, sorry, nějak to blbne, tolikrát jsem nechtěla! Pokud to lze, prosím, mohl by to někdo vymazat, díky.

 
Pentlička
Pentlička - 27.7.2011 18:02

Moje maminka se taky nikdy nevzpamatovala po smrti tatínka. Byli spolu "jen" 39 let a dost často se hádávali, ale když tatínek onemocněl, hrozně se sblížili. Maminka ho přežila o 17 let a postarala so o sebe až do smrti sama, chodila i do klubu důchodců i do knihovny, ale byla hrozně smutná, stýskalo se jí a i na smrtelné posteli ho volala.
Já se taky nemůžu vzpamatovat po odchodu mého muže, a to neumřel, jen mě opustil. Nějak mě přestal život bavit, i když racionálně vím, že tu káru musím táhnout dál, ale život mě prostě už tak netěší. Z ničeho se nedokážu radovat, neumím se smát ...
Někdo se vzpamatuje rychle a dokonce i ve věku kolem sedmdesátky je schopen najít si nového partnera. Klobouk dolů, ale každý tohle nedokáže.

 
Pentlička
Pentlička - 27.7.2011 18:02

Moje maminka se taky nikdy nevzpamatovala po smrti tatínka. Byli spolu "jen" 39 let a dost často se hádávali, ale když tatínek onemocněl, hrozně se sblížili. Maminka ho přežila o 17 let a postarala so o sebe až do smrti sama, chodila i do klubu důchodců i do knihovny, ale byla hrozně smutná, stýskalo se jí a i na smrtelné posteli ho volala.
Já se taky nemůžu vzpamatovat po odchodu mého muže, a to neumřel, jen mě opustil. Nějak mě přestal život bavit, i když racionálně vím, že tu káru musím táhnout dál, ale život mě prostě už tak netěší. Z ničeho se nedokážu radovat, neumím se smát ...
Někdo se vzpamatuje rychle a dokonce i ve věku kolem sedmdesátky je schopen najít si nového partnera. Klobouk dolů, ale každý tohle nedokáže.

 
Pentlička
Pentlička - 27.7.2011 17:59

Moje maminka se taky nikdy nevzpamatovala po smrti tatínka. Byli spolu "jen" 39 let a dost často se hádávali, ale když tatínek onemocněl, hrozně se sblížili. Maminka ho přežila o 17 let a postarala so o sebe až do smrti sama, chodila i do klubu důchodců i do knihovny, ale byla hrozně smutná, stýskalo se jí a i na smrtelné posteli ho volala.
Já se taky nemůžu vzpamatovat po odchodu mého muže, a to neumřel, jen mě opustil. Nějak mě přestal život bavit, i když racionálně vím, že tu káru musím táhnout dál, ale život mě prostě už tak netěší. Z ničeho se nedokážu radovat, neumím se smát ...
Někdo se vzpamatuje rychle a dokonce i ve věku kolem sedmdesátky je schopen najít si nového partnera. Klobouk dolů, ale každý tohle nedokáže.

 
Pentlička
Pentlička - 27.7.2011 17:59

Moje maminka se taky nikdy nevzpamatovala po smrti tatínka. Byli spolu "jen" 39 let a dost často se hádávali, ale když tatínek onemocněl, hrozně se sblížili. Maminka ho přežila o 17 let a postarala so o sebe až do smrti sama, chodila i do klubu důchodců i do knihovny, ale byla hrozně smutná, stýskalo se jí a i na smrtelné posteli ho volala.
Já se taky nemůžu vzpamatovat po odchodu mého muže, a to neumřel, jen mě opustil. Nějak mě přestal život bavit, i když racionálně vím, že tu káru musím táhnout dál, ale život mě prostě už tak netěší. Z ničeho se nedokážu radovat, neumím se smát ...
Někdo se vzpamatuje rychle a dokonce i ve věku kolem sedmdesátky je schopen najít si nového partnera. Klobouk dolů, ale každý tohle nedokáže.

 
Pentlička
Pentlička - 27.7.2011 17:58

Moje maminka se taky nikdy nevzpamatovala po smrti tatínka. Byli spolu "jen" 39 let a dost často se hádávali, ale když tatínek onemocněl, hrozně se sblížili. Maminka ho přežila o 17 let a postarala so o sebe až do smrti sama, chodila i do klubu důchodců i do knihovny, ale byla hrozně smutná, stýskalo se jí a i na smrtelné posteli ho volala.
Já se taky nemůžu vzpamatovat po odchodu mého muže, a to neumřel, jen mě opustil. Nějak mě přestal život bavit, i když racionálně vím, že tu káru musím táhnout dál, ale život mě prostě už tak netěší. Z ničeho se nedokážu radovat, neumím se smát ...
Někdo se vzpamatuje rychle a dokonce i ve věku kolem sedmdesátky je schopen najít si nového partnera. Klobouk dolů, ale každý tohle nedokáže.

 
Pentlička
Pentlička - 27.7.2011 17:58

Moje maminka se taky nikdy nevzpamatovala po smrti tatínka. Byli spolu "jen" 39 let a dost často se hádávali, ale když tatínek onemocněl, hrozně se sblížili. Maminka ho přežila o 17 let a postarala so o sebe až do smrti sama, chodila i do klubu důchodců i do knihovny, ale byla hrozně smutná, stýskalo se jí a i na smrtelné posteli ho volala.
Já se taky nemůžu vzpamatovat po odchodu mého muže, a to neumřel, jen mě opustil. Nějak mě přestal život bavit, i když racionálně vím, že tu káru musím táhnout dál, ale život mě prostě už tak netěší. Z ničeho se nedokážu radovat, neumím se smát ...
Někdo se vzpamatuje rychle a dokonce i ve věku kolem sedmdesátky je schopen najít si nového partnera. Klobouk dolů, ale každý tohle nedokáže.

 
Pentlička
Pentlička - 27.7.2011 17:57

Moje maminka se taky nikdy nevzpamatovala po smrti tatínka. Byli spolu "jen" 39 let a dost často se hádávali, ale když tatínek onemocněl, hrozně se sblížili. Maminka ho přežila o 17 let a postarala so o sebe až do smrti sama, chodila i do klubu důchodců i do knihovny, ale byla hrozně smutná, stýskalo se jí a i na smrtelné posteli ho volala.
Já se taky nemůžu vzpamatovat po odchodu mého muže, a to neumřel, jen mě opustil. Nějak mě přestal život bavit, i když racionálně vím, že tu káru musím táhnout dál, ale život mě prostě už tak netěší. Z ničeho se nedokážu radovat, neumím se smát ...
Někdo se vzpamatuje rychle a dokonce i ve věku kolem sedmdesátky je schopen najít si nového partnera. Klobouk dolů, ale každý tohle nedokáže.

 
Petruša
Petruša - 27.7.2011 17:54

sharon: asi na tom fakt něco je. I když samozřejmě že jsou i vyjímky, každý to má jinak. Ale třeba u mojí mamky mě dost překvapilo že dědovu smrt nesla o hodně hůř než babičky. Ona sama neví proč, prý asi že se o něj pak víc starala, než když byli s babičkou která byla aktivní a pomoc nepotřebovali, a že s ním byla déle o těch 10 let. Ale asi to je tím že si jeho smrt vyčítala, že ho nenaložila a nejeli k dr dřív. přesto že děda to odmítal, nenechá si vysvětlit že nemůže nic dělat proti něčí vůli

 
sharon
sharon - 27.7.2011 17:09

Petruša: tyhle názory slyším často....je lepší když odejde první muž.......moje mamka přežila tátu jen 7 let, ale myslím že docela v pohodě....my jí tam totiž hned nastěhovaly mého synovce, mamka nebyla sama , navíc to byl její mazánek smajlik - 68, měla nad sebou trošku dozor , mladej nakoupil , spolu vařily a pak mu byt zůstal.....

 
Petruša
Petruša - 27.7.2011 16:58

sharon: u rodičů mé mamky to bylo stejně jako u tebe, mamka taky říkala po smrti babičky, že ač je to blbý, tak by to mělo být naopak, děda byl úplně v háji, babička dělala a zařizovala vše (mamka všeobecně říká že když už musí jeden odejít první, tak je lepší když zůstane sama žena, přesně z tohohle důvodu)
No děda se nakonec naučil žít sám, i si vyřídil obědy ve školce a chodil pro ně i na nákup. Psychicky na tom byl špatně pořád, čekali jsme taky že odejde brzy po babičce a přežil o 10 let a kousek

taky myslím že tatínka z článku pomoc "obtěžuje" asi potřebuje být sám a vyrovnávat se se smrtí manželky. Myslím si také jako ostatní, že by neměl mít full service a snažit se, protože by musel...teda aspoň u mého dědy to tak bylo

 
sharon
sharon - 27.7.2011 16:33

jelítko: 12:59....o jakém věku mluvíš....koukni na Gotta....smajlik - 16 sedmdesátka není žádný věk.....smajlik - 36

 

Zvolte stranu: 1-15 | 16-30 | 31-45 | 46-47
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 84338.
Archiv anket.