Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je možné, že to, co prožívám já, zná některá z vás také. Mám problém s rodiči svého manžela. Ale po pořádku.

Jsem zdravotní sestra, v nemocnici jsem se seznámila s manželem, který tam pracuje jako lékař. Začali jsme spolu chodit a po roce jsme se vzali. Máme se rádi, klape nám to, právě očekáváme narození prvního dítěte.

Bohužel, jeho rodiče mě dosud nepřijali do rodiny. Někdy mi to připadá, jako by byli myšlenkově v předminulém století. Jim totiž vadí, že jsem podle nich nevzdělaná a z „nízko postavené“ rodiny. Chovají se jako maloměšťáci.

Tchán je architekt, tchyně lékařka. Můj tatínek pracuje jako stavbyvedoucí a maminka prodává v textilu. A to je ten kámen úrazu. Nepocházím ani z bohaté, ani z vážené rodiny. Nikdy jsem si nemyslela, že by něco takového mohlo být na závadu.

Jenomže to, co zažívám ze strany manželových rodičů, je velmi nepříjemné. Už jsem dokonce uvažovala o tom, že s nimi přeruším kontakt. Ale nechci to udělat kvůli manželovi, který je má samozřejmě rád; vím, že kdybych se šprajcla, těžce by to nesl. On se jim dřív snažil vysvětlit, aby prostě respektovali jeho výběr, že mne miluje a je se mnou šťastný. Ale bylo to, jako by hrách na stěnu házel.

Podle nich měl na víc, se mnou si akorát zkazil život. Jeho matka mu neustále předhazuje, že si představovala, že jí jednou přivede domů vysokoškolačku. Co prý na mně vidí, že jsem absolutně bez ambicí cokoli dokázat, někam to dotáhnout.

Asi taková opravdu jsem. Je mi 26, těším se na miminko, mám rizikové těhotenství, protože jsem se začala předčasně otvírat. A přiznám se, že i když mám svou práci opravdu ráda, teď je pro mne na vedlejší koleji. Tchyně, ač je sama lékařka, jako by to ale neviděla. Na vnouče se sice těší, ale pro mne nemá dobré slovo, pochopení, nic. Když k nim přijdeme na návštěvu, dívá se na mě jako na obtížný hmyz. Chvílemi se to sice snaží zakrýt, ale když se nehlídá a já ji přistihnu, kolikrát se z jejího pohledu úplně oklepu.

Nevím, co s tím. Mám spokojené manželství, těším se na děťátko, strašně moc bych chtěla, aby naše rodina fungovala nějak normálně. Abychom se stýkali s příbuzenstvem, aby naše dítě mělo babičky. Ale nevím, jak dlouho vydržím tohle pohrdavé chování ze strany manželových rodičů. Tchán mne ignoruje úplně, to jsem ještě zapomněla napsat.

Přitom se snažím být slušná, chovám se k nim pěkně. Všechno je na nic. Pro ně jsem pořád jen nějaká lůza, která jim nesahá ani po kotníky.

Myslíte, že se to může někdy změnit? Že  po narození jejich prvního vnoučete se to třeba zlepší? Jsem z toho opravdu nešťastná.