Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kdo by odolal té prosbě, kdo by odolal zářícím dětským očím... A tak babička všeho nechá a staví z kostek hrad. Po kolikáté už... a převlíká panenku. Jak jdou léta, jména panenek se mění, ale ty dětské oči plné důvěry? Ty jsou stále stejné.

Mám krásné vzpomínky na dětství a na babičku s dědou. Jak jsem pro ně byla důležitá, jak pro mě měli vždycky čas, jak... no ano, jak mě rozmazlovali. Provází mě to celý život a tuto pochodeň se snažím předat svým vnoučatům.

Babičkovská historie

Již v naší dávné  historii najdeme prototyp české babičky, tehdy zvané bába – svatou Ludmilu. Silná, pevná, vzdělaná. Chránila a vzdělávala svého vnuka, pomáhala mu vyznat se ve světě, zvládat úzkosti a pochybnosti.

Je zajímavé, že už třetí století je u nás známá Babička Boženy Němcové. Jak je možné, že vyprávění vnučky si udrželo přízeň navzdory válkám, okupaci, zařazení mezi povinnou četbu i věk počítačů? Božena Němcová ji psala v době svého velikého žalu – umíral její milovaný syn Hynek. Do vyprávění vložila celou duši – a citliví lidé to dodnes cítí. Co na tom, že víme, že si život na Starém bělidle přikrášlila.

Jak je možné, že právě v našich zemích je tak silný fenomén prarodičů?

Asi to vyplývá z historie. Většina obyvatel žila na venkově. Býval takový zvyk: Když hospodář cítil, že mu ubývá sil, předal grunt svému nástupci a dobrovolně odešel na výminek. Vyměnil vedoucí autoritu za roli strážce rodové tradice. Své zkušenosti a moudrost předával mladším, byl jim oporou.

No a babičky zajišťovaly rodiny svých dětí. Výměnkáři měli dostatek času, který mohli věnovat vnoučatům, na která mladí neměli pro samou práci téměř ani pomyšlení. Měli čas si s vnuky zazpívat, vyprávět o svém mládí, vysvětlovali různé zvyky, učit říkadla a hlavně vyprávět krásné pověsti a pohádky.

Rozvod a babičky

Je velká škoda, že v době vysoké rozvodovosti soud nezajímá vztah dítěte k prarodičům. Babička s dědou, kteří dosud hráli v životě dítěte velkou roli, se najednou ocitnou na té špatné straně. Je to rána, která sice nekrvácí, ale o to víc bolí. Dítě nikdy nepochopí, proč se rodiče rozvedli. Pamatujme na to, že člověk, který byl v mládí zrazen a násilně odloučen od milovaných lidí, bude vůči otřesům v životě méně odolný. Až bude za nějaký čas takové dítě agresivní a začnou se projevovat poruchy chování, rodiče se budou ptát – kde se to v něm vzalo? No třeba tehdy, kdy nemohlo za milovanou babičkou...

I dnes, stejně jako v minulosti, si dítě vytváří vztah k tomu dospělému, který mu věnuje čas. Který slyší na „pojď si hrát“, který se zajímá o jeho život.

Babičky v cizině

Proto mě překvapilo, že moje francouzská kamarádka Danielle takové vzpomínky nemá. Když zůstala sama na výchovu své dcerky, musela ji dávat do jeslí, a to na celý den, vyzvedávala ji až v 18:00. Do práce jako samoživitelka musela nastoupit hned po šestinedělí. A když náhodou někam potřebovala jít, musela si zaplatit au pair. Přitom její maminka nebydlela daleko a byla zdravá. Říkala mi, že ve velkých městech ve Francii hlídání vnoučat není zvykem.

Viděla jsem zajímavou statistiku: V NDR prošlo jeslemi 85% všech dětí, v SSSR 40% a u nás nikdy počet nepřekročil 25%. To babičky přišly na pomoc mladým – kolik mých známých přerušilo práci a staralo se o vnuky. I když si tím vlastně zmenšily důchod.

Zatímco babičky v západní Evropě a USA dovádějí na plážích a v zábavních parcích, cestují, sportují..., čeští prarodiče vidí svou úlohu stále ještě i jinak – věnují svým vnukům čas – jako před stoletími.

Jaké zkušenosti s babičkami má vaše rodina? Jak jste vyřešili po rozvodu styk s prarodiči? Bydlíte v cizině? Jaké jsou babičky tam u vás?