Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je skoro 18:45, čas Večerníčku, jsme na návštěvě u manželových rodičů. Požádám je, zda bychom se se synem mohli dívat na Krkonošské pohádky – mně se líbí odjakživa, navíc je to Večerníček se skutečnými postavami, což oceňuji, a syn je fascinován vládcem hor.

„No, vy se chcete dívat na ten komunistickej Večerníček?“ prohlásí manželova maminka. „Trautenberk jako vykořisťovatel kapitalista a Anče s Kubou jako ti chudáci vykořisťovaný, že se nestyděj takhle dětem blbnout hlavu tou svojí propagandou i ve Večerníčcích.“ Nechápu. Jednak jsou manželovi rodiče jinak úplně normální, a navíc je to pohádka jako každá jiná – dobro zvítězí nad zlem. „Chceme, nám se líbí,“ odvětím a myslím si své.

Hlavou mi proběhne dnešní doba a chování zaměstnavatelů k zaměstnancům. Spousta lidí to vnímá jako moderní otroctví – je nutné být superflexibilní, lidé musejí často přistupovat na ponižující podmínky, zapisovat si pomalu každou minutu pracovní doby, zda byla efektivně využita (včetně čurací přestávky), kolegové neporadí s problémem, neboť zaměstnavatel nastolil soutěživost (aby lidi na sebe donášeli a vzájemně se vyštvali). A když chcete zastání, nebo prostě jen pracovat v klidu a pohodě? Asi zbude jedině ten Krakonoš...